Akmé.

Jaroslav Vrchlický

Akmé.
Septimius drží v klíně Akmé zmámenou, cítí, jak jí ňadra dýší vlnou plamennou; poledne a ticho v domě, v sadě cikada jen zpívá na vyprahlém stromě. Akme v rozpacích se táže, co je láska? Nikdo tu – jen ve staré zdi maska fauna bdí nad nimi s tváří kamennou. Septimius Akmé zvolna řízu rozpíná. Hrdličky dvě v hnízdě vidí, ňadra nevinná, Akmé váhá – chví se strachem. Hrdliček těch křídla planou větším nachem. Akmé v rozpacích se táže, co je láska? Ve staré zdi nad tím fauna maska ve pohnutí snivě slzet začíná. Ticho. – Polibků rej časem vzduchem zatřese, jak růžových listů vír když vítr odnese; z dálky v skalách flétna zvoní, v porfyr fontanu se líně voda roní. Akmé neptá se juž více, co je láska. Ve staré zdi nad tím fauna maska ve poledním slunci hlučně směje se. 111