Poslední píseň sfingy.
– Svému strýci P.A. Kolářovi. –
Noc překvapila bleskem cestující.
Před nimi polozasypána čněla
sfinx ohromná. Do daleka poušť zela,
lev ob čas táhlým řevem volal lvici.
I zastavili. Hladové jich zvíře
si bodlák hledalo, jenž v poušti zkvétá.
Nad zemí spící táhla světů četa;
vzpjal Orion své hvězdné rámě k Lýře.
A Váhy klesly v azur černotmavý,
v němž chvílemi to tichým bleskem vzplálo
a shaslo zas; a stínů tisíc hrálo
se valíc jako kštice s dívčí hlavy.
Muž uleh’ k oslu, v plášť zahaliv lebku,
a žena s děckem na práh modly sedla,
šat rozpjala, k rtům dítěte prs zvedla.
To dítě mělo sfingu za kolébku.
138
A žena unavena spala taky.
Noc kráčela kol, poušť se temně třásla
pod jejím krokem. Mnohá hvězda shasla,shasla
jak dlouhým pláčem oslepené zraky.
A Orion ved’ stádo hvězd svých domů,
pruh oranžový pustiny lem zlatil,
a pasoucí se gazely strach schvátil,
lvi řvali, jdouce pít, jak hukot hromů.
A pak se začlo zvolna rozednívat.
Na prsech sfingy zbudilo se dítě
prs matky hledajíc, však okamžitě
pláč zatajilo – sfinga začla zpívat.
A zpívala ta socha Memnonova,
harf edenských v tom jemné chvění hrálo,
a dítě s usmíváním naslouchalo
v svůj domov hledíc. – Zvuky tály v slova:
„Den zemi vrací se a rosa květu.
Ty, malý poutníku na ňadrech mojich,
buď vítán, tebou v spásy věčné zdrojích
přec lidstvo okřeje, mír vzejde světu.
Ó rozžehnej se klidně se svým rájem;
dát lidstvu pokoj, štěstí, je ráj větší.
Spěj na smrt, na kříž, v zlo a nebezpečí,
dej světlo všem, ty kolébaný tajem!
139
Ó noci, noci, odhrň clonu temnou!
Buď světlo! Světlo! Aleluja pěju.
Dnes naposledy slunci vstříc se chvěju,
však jistě celé lidstvo zpívá se mnou!“
I stichla sfinx a nad poušť slunce vzplálo
a Josef zbudil se i jeho žena,
i divili se oba, ozářena
proč děcka tvář, proč tak se usmívalo.
140