Šimon kouzelník.
To„To kletba má, já narodil se pozdě;
teď život můjmůj, to studna v pustém hvozdě,
kam zvadlé listí, pohrdání padá,
v níž pouze mračen zhlížejí se stáda,
když bouřný vítr v noci dál je žene.
A přece rovněž v mojí roztoužené
a vroucí duši vzplálo stejné světlo
jak v tvojí, Kriste! V mysli mojí zkvětlo
tvé učení, leč také pozdě zase;
můj mohutný hlas zaniká v tvém hlase,
a proto jen, že tys do pouště světa
jal první volati se. Budiž kleta,
má matko, žes mne pozdě porodila!
Jak Ježíš duše má též zápasila
a divy stejné jak on konat mohu.
Mám odvahy jak on dít „Otče!“ k bohu.
Já řeknu srpu „Jdi!“ a on luh zkosí,
mně vozy samy žatvy snopy nosí;
já hoře pravím: „Rozstoupni se!“se!“, rázem
se otevře, já projdu; hvězdu na zem
já svolám, kterou chci, a v její kráse
když pokochám se, řeknu: „Zpátky zase!“
a ona jde. Všech lidí splním sliby
a touhy vše, a přec mi něco chybí.
141
Jen kdybych věděl co; mám také ženu,
již miluju jak Ježíš Magdalenu;
je rovněž spanilá, má vlasy rudé
a sluje Helena, dceř bohů, bude
nového rodu nesmrtelných matka.
Prs její plný jest, pleť její sladká
a vásu ambry též rozbíjí denně
mi nad hlavou. Já: „Zdrávas“ říkám změně,
„tys prabytosti věčně novým tvarem!“
Chci bytbýt jak Ježíš! Nesmrtnosti cárem
svou zastřít nahotu mi nepostačí.
Však nemám něco. – Co jen? – to mne tlačí
jak těžký balvan.“
Tak děl Šimon k sobě,
když pouští kráčel sám; to bylo v době,
kdy slunce v rudém písku zlatem hoří
a celá poušť kol tone v světla moři,
a výhní plá až k modrých nebes lemu.
V té chvíli poutník přiblížil se k němu,
muž obyčejný, všední, jakých všady
jde širým světem. Poledne, a hlady
a více žízní ještě chudák hynul.
Tu Šimon cosi děl a rukou kynul
a z pouště písku vyrůstal strom náhle
a prostíral a skláněl větve táhlé,
na kterých sladké fíky rozpukané
jen smály se, a Šimon chvíli stane,
sesbírá fíky a sní všecky chtivě –
a soudruh jeho čeká trpělivě,
142
že aspoň jeden dá mu. – Čekal darmo,
strom zmizel zas. Šli dál a vedra jarmo
to rostlo stále.
Aj tu z dáli kyne
jim cisterna ve houšti chladné, stinné,
i zastavili krok; ret prachu plný
druh Šimonův hned sklonil, chladné vlny
tam čekal vláhu, hloubka byla srázná,
však vyschlá byla cisterna a prázdná.
Smál Šimon se a nemaje sám žízně
pliv do cisterny, z druha svého trýzně
si tropil žerty. – Dále šli pak spolu.
A v písek slunce svoji aureolu
juž složilo a blížili se k městu,
a malomocný vyběhl jim v cestu
pln špíny, hnisu křičel: „Smilujte se!“
A Šimon pravil: „Každý dál ať nese,
co zasloužil.“ – Však soudruh jeho bídný
ku nemocnému zrak obrátil vlídný
a pravil: „Bratře, vstaň, bůh dej ti zdraví!“
V té chvíli rostla zář mu kolem hlavy,
on rostl v ní. Odešel chorý s plesem,
leč Šimon patřil na soudruha s děsem,
jak něha s velebou mu s tváře dštila,
a drze pravil: „Velká je tvá síla,
však rovněž jak ty mohu stát zde v lesku,
tys Kristus, ukrad’ jsi mi k slávě stezku,
však mohu co ty; pusť se do té sázky!“
– To nemůžeš, děl stín, ty nemáš lásky!
143