Dumka.

Dumka.
Kde jsou časy, ty můj koni, kdy step celá květla, plna ptáků, plna hmyzu, motýlů a světla? Kde jsou časy, ty můj koni, kdy jsme jeli po ní? Slyším v duchu podkovky tvétvé, do dálky jak zvoní. Kde jsou časy, ty můj koni, vítr v divém honu, předjeli jsme travin mořem od Dněpru až k Donu! Ať jsme nesli bílé psaní cáru, hosudaru, ať vzkaz milky atamanu plný sladkých žárů. Čapkou mách’ jsem, ty můj koni, cinknul ostruhami, a v té dáli kolem, polem, dolem Bůh jen s námi! Dnes v té dáli mohyl řadou kvílí větrů váda. Kde jsou květy, ptáci, písně? Sníh jen padá, padá. Padá v lada, ty můj koni, padá, padá, padá, nad tebou se v nekonečný, bílý rubáš skládá. Náš cár pije rudé víno, okny v dálku těká, zprávy čeká Záporoží – jedno, ať si čeká! 26 Ataman náš kníry kroutí, laje a se vzteká, milenka proč nepíše mu – jednojedno, ať si čeká! Což jim! Vždyť nevědí oba, že tys mrtev tady v stepi, sněhu – vlastně mrtví dva tu dohromady. Jak to kvílí, stepí šílí, jak to šlehá, zebe! Hoj, což bych si nejraději ustlal vedle tebe! 27