Sen.

Sen.
Tmavá noc a neveselá venku bouří meluzina, a jak zvolna ve mně životživot, lampa má tak uhasíná. Těžká hlava bez myšlének ráda by juž klesla v spaní, ale venku jaké vzdechy, jaký pláč a naříkání! Slyším v směsi různých hlasů, blíž se valí lidstva davy, nade všecko ale jásá píšťaly hlas pronikavý. Prasknou dvéře – zpolehounka velbloudí sem hlava leze, za ní četném ve zástupu medvěd, huňáč na řetěze. Toho vede mužík malý, přepodivně vystrojený, zvonečky a rolničkami po všech stranách ověšený. 63 Jednou rukou v cymbál bije, druhou hraje na píšťale divný nápěv. – Zatím roste v síni zástup neustále. V divém kole vše se míhá – Aj, v tom vztekle mužík dupne, medvěd skočí na má ňadra, že mi to až v kříži lupne. Medvěd dupe, medvěd cupe, drápy své mi v ňadra vrývá, nade mnou pak hnusnou hlavou jako v taktu velbloud kývá. Hle, opice na velbloudu ďábelsky se pošklebuje a talíři kovovými k divé hudbě přizvukuje. A ten zástup stále roste a ten mužík stále píská a ten medvěd ostrým drápem do krve mi srdce stiská. S vysoka vždy na mne padne, div mi kosti nepoláme, při tom bručí známým hlasem: „Ha ha ha ha, my se známe!“ Velbloud oči jeden plamen, hlavu svoji točí blíže, cítím jeho drsný jazyk, kterak z ňader krev mi líže. 64 Umdlévám, jen v uchu zní mi stálý pokřik: My se známe, veseleji, hochu, jinde se co nejdřív uhlídáme! Rána v cymbál – a juž ticho... ve mlhách se všecko ztrácí, z dalekých cest duše moje pomalu se v tělo vrací. Píšťala jen v uších zní mi i s talíři kovovými... Podivný sen, podivný sen, kdo jej asi vysvětlí mi? 65