I.
Antická.
(Skalnaté srázy Erebu, v pozadí niva, plná kvetoucích asfodelů, kudy táhnou stíny mrtvých.)
Merkur (vchází s Orfeem).
Jen opatrně! – Dále skrze stíny.
Teď ještě přes balvan krok do hlubiny
a uzříš je na nivě z asfodelů,
jak táhnou svojí krásy ve úbělu,
jak přeludy a jako zjevy báje.
Ji poznáš snadno. Přejde kolem kraje
té propasti, já kývnu holí s křídly
a přijde, přenesu ji Styxu zřídly
vždy dál, ty lyru proti dravcům zvedni,
hraj před námi, však jen se neohledni!
Orfeus.
Dík tobě, neúnavný posle bohů!
Jak nejistě zde všady kladu nohu,
zde kámen zdá se chvět, vzduch je tak chladný.
Jdou v skutku řadou. – U Zeva, tam vnadný
zřím její profil, lilje na svém stvolu
tak není luzná, kráčí v tichém bolu,
114
zdá usmívat se, jistě myslí na mne!
Můj vzdech a pláč, mé touhy marné, klamné,
vše zázrakem je nebes vyplněno.
Ó Eurydiko! milenko! ó ženo!
Merkur.
Ztaj trochu hlas, ať nesplašíš je rázem.
Jak ohledneš se, klesneš mrtev na zem
a ona jako přelud z páry zmizí.
Orfeus.
Ach, směti zlíbati lem její řízy!
Jen jednou ku srdci ji přivinouti
a měl bych sílu k další strašné pouti.
Ach, proč je soujem krás všech a všech ctností?
Merkur.
Jen pevný buď a věř jen budoucnosti!
Orfeus.
Máš pravdu. Jaké zas nám svitnou časy.
Věk zlatý přijde rozkoše a krásy,
kdy ona, Psyché, nakloní se ke mně,
sny vylíbá i dumy z hlavy jemně,
má hlava na její pak ňadra klesne!
Hvězd uhádnu rej v symfonii plesné,
jen sílu nyní! Blesk jejího oka
je vítězící alkaická sloka
a soulad údů triumfalná óda.
Jeť ona nadšení a v tom je shoda,
jeť ona mana a v tom nebes žáry.
116
Merkur (k sobě).
Co platno vše, je pořád snílek starý.
Orfeus.
To budou jitra a to noci budou!
Zřím v samé hvězdy, v zoru nachem rudou.
Hlas její do hlubin mi duše zpívá,
kde jaký sen se v úkrytu svém skrývá,
je vylákán, hned motýlí má křídla
a letí jako smaragdová šídla
nad tůní tmavou. To vše dělá ona,
den jest s ní jasný a noc s ní jest vonná.
Eurydike (spatříc Orfea).
On? – K žití zpátky? – Jaké velké štěstí!
Zas mohu růže v kadeře si plésti,
se v zdroji koupat, zase trhat kvítí,
zas milovati a zas šťastna býti.
Je možno to, on v mysli mne má posud?
Zpěv jeho vševládný že pohnul Osud?
já zpátky smím? Jak vše to věřit mohu?
Kterému za to děkovat mám bohu?
Merkur (k ní).
Dost času na dík! Nyní rychle k předu.
(k němu)
Spěj za mnou stíny, kudy tebe vedu.
Eurydike.
S ním opět žíti?! Ach, to budou časy!
Ty dlouhé naše procházky! Mé vlasy
118
on zdobit bude hyacinty zase.
Nám svlačec podá v nezkaleném jase
svou číšku rosy a med lesní včely.
Nám jedním svátkem bude život celý.
S ním usnu a s ním probudím se z rána,
jím pochopena a jím opěvána.
Ó kmeny buků, kam vryje mé jméno!
Orfeus.
Jak spanilá jest! Eurydike! – Ženo!
Merkur (k němu).
Buš v struny víc, ať přehluší tvé nářky!
Jen deset kroků, pak juž bez přetvářky
ji zlíbati si můžeš podle chuti.
Orfeus.
Ó strašná cesta! Bozi, jak jste krutí!
Eurydike.
Zřím bílé roucho vlát na onom místě,
hlas harfy slyším, ano, on to jistě!
To jeho lyra, která šelmy krotí,
ó miláčku! Můj Orfee! Ó choti!
Orfeus
(se ohlédne, hromová rána, Eurydike zmizí).
Jak Erotovým odolati střelám?
(klesne bez vlády).
Merkur.
Mně všecko jedno. – Povinnost svou dělám.
120