II. Moderní.

II.
Moderní. (Herna v kterýchkoliv lázních. V pozadí hrací stůl s jakoukoliv hazardní hrou, obklopen účastníky obého pohlaví.)
Přítel (vchází s mužem). Jen pozorně! – Sem chodí každodenně. Buď stopuje, jak papíry jsou v ceně, též někdy po milencích kolem těká, na hejla, který dá se chytit, čeká, též ob čas zkusí v hazardní hře štěstí a celkem klidná, dobré mysli jesti. Ji poznáš snadno. Šatí se vždy stejně, jak s tebou pokud žila, čarodějně tě uchvátí, jen cinkni v kapse zlatem a jistě v náruč tobě vletí s chvatem. Muž. Dík tobě, brachu! – Nevím, jaká touha mne po ní jala, ač se vše zde rouhá mým citům lepším – ale za ní musím! Ba naposled své štěstí ještě zkusím. Tam její profil nápadně tak bledý, ta kola pod očima – jistě sledy 115 morfia v tváři... pikantní jest věru a démonická v okna pološeru. Krev moje žhne, mne varem divě pálí. Ó, proč tak svůdná je a krásná z dáli! Přítel. Zkroť vášně žár i nával krve chtivé, než rozhodneš se, ji pozoruj dříve; blud spáchán mžikem, potom dlouho mrzí. Muž. Jeť pohled její vyzývavý, drzý. Však to mne dráždí! Jen ji v náruč chytit a s ní se třeba v zatracení řítit a s ní se utýrat až do věčnosti! Přítel. Jen opanuj se! – Škoda budoucnosti! Muž. Máš pravdu. Třeba vmysliti se zpátky. Čas štěstí našeho byl přec jen krátký. Já „čehý“ táh, „hot“ ona – to je všecko; a naposledy, když pak přišlo děcko, já nemoh’ ani s jistotou jsem říci, zda krev má v žilách těch, v té zřítelnici zda oka mého blesk mi zdarem kyne. Máš pravdu. Opět vidím všecko jiné. Jeť žena vlna, její spád tak hravý, pec žhavá, illuse jež všecky taví; pojď, půjdem odsud. – Smyslů hříčko, vari! 117 Přítel (k sobě). Je posud zamilován, blázen starý! Muž. A jaký život s ní! To dím sub rosa, jen samé ohledy a samá prosa, hled její peníze jen z kapsy láká a nuda, nuda, den který se smráká. Co mne to chytlo? – Zbytečnost, var krve. Za dva, tři dny mně bylo by jak prve. Kde v souzvuk nejdou duše, konec všemu. Jsouť vnady její úklad měšci mému. Žena. On? Bože on? – Co asi chce jen tady? Je posud hezký, ač ne právě mladý! Mám začít s ním zas? – Věru, skoro nevím! Mám lapiti jej rozpakem zas děvím, či cynismem snad přivítat jej drze? A blázen, tuším, že má v očích slze! Mám za ním zpět? – Toť věru ironie, toť maškarada, pravdě jež v tvář bije. Přítel (k ní). Ba máte pravdu – však ten výbuch zduste. (k němu)
Nu, rychle zlatem zacinkati zkuste! Žena. A žíti s ním zas? – Ne, ty věčné spory, ty jeho nudné, dlouhé rozhovory. 119 o politice, umění – ta nuda! Je rád, když starou anekdotu udá, a v noci chrápe, ve dne zase bručí, na kuchyni a na sklep stále hučí, vše vyčítá a počítá jen stále. Toť rub tvůj, lásky svatý ideale! Ne, nepůjdu s ním, zisku v tom tak málo! Muž. Za jeden pokus by to přece stálo. Přítel (k němu). Zacinkej měšcem! To nad všecky řeči, tam přesvědčí, kde nic juž nepřesvědčí, zacinkej měšcem, tvá jest, jak dřív, zase! Muž. Nic neztratila posud na své kráse. Žena. Toť přisadím si – penězi on cinká. Sem blíží se – ó sladká upomínka! Je opět můj! – My smíříme se spolu a štěstí octnem se zas na vrcholu! (Blíží se ke stolu.) Muž. (který vytáhl hrst zlata, náhle se rozmyslí, strčí ji zpět do kapsy a odchází). Jdi, na zlato se rýmuje zas bláto. Přítel (postoupí k stolu). Tak já to zkusím! Stojí ještě za to! 121