V PROBUZENÍ.

Jaroslav Vrchlický

V PROBUZENÍ.
I. I.
Ticho mne zbudilo kouzelnou mocí tak jemně, tak sladce a tiše; jako bor spící při hvězdách v noci, jak vlna o břeh to dýše.
Kolem se rozhlížím, pokoj tmavý; v svých loktech ženu zřím sníti, vidím, zář svatých má kolem hlavy, ta mně až v dno duše svítí. Svítí tam dlouhou zlacenou prouhou, po které tiché sny chodí, cítím, jak jedu, kolébán touhou, věčností po lásky lodi. 24
II. II.
Mně bylo, jakby pták byl ze sna zazpíval a jakby se tvůj zrak v mou duši zadíval.
Mně bylo, jako v lese když stopy bouře pominou, na každém listu drahokam se třese, a širá duha pne se nad oslněnou krajinou, zem, která vůní dýchá, když čeká zticha, až andělé ji v mlhy závoj zavinou. Mně bylo, jak tvůj dech by kol mých skrání hrál, a jakby vítr v mech sta planých růží svál. Já neměl bolů, přání, ni nadějí a tuch, jen mladým osením jak táhne vlání, když stará země cítí jara vzduch a skřivan křídla rosou těžká zdvíhá, já ve snu plakal blahem a zvon ranní mi zavzněl v sluch, 25 mně byla otevřena žití kniha, já cítil, jak se kdosi nad ní sklání, a to byl bůh. Mně bylo, jakby pták byl ze sna zazpíval a jakby se tvůj zrak v mou duši zadíval. 26