ADAGIO.

ADAGIO.
Kdy duše sama otázky si klade a zastaví se v tichém přemýšlení, jak před výletem z hnízda ptáče mladé, jak poupě, než je osloní svit denní: Já viděl stín, jak přeletěl tvé čelo, já viděl ve tvých očích perly spící, já cítil, než ti slovo s retů sjelo, co děje se v tvé duši milující. Skráň skloniv nad tvé vlasy zlatotkané, až od tvé tváře moje vzplála nachem, já sobě děl: Nač andělů nám, Pane, když křídla jejich necháš vláčet prachem? Co může těmto duším země dáti? nač v žití hvozd ty bílé holubice? když člověk cítí v srdci lásku spáti, proč musí též v něm zařvat vášeň, lvice? 28 A proč v nás mužích síly není, není, není, ti odměnitodměnit, co zasloužíš, ó ženo, vždyť vše, i láska, je ti utrpení, svět neseš v srdci svém – a krb tvé věno. A před tebou, když vzplaneš v svojí kráse, na prahu žití, blaha na úsvitě, když srdce tvoje lásce otvírá se, i genius je malomocné dítě! 29