Z LESA.

Z LESA.
Byl večer juž – ta doba horování, kdy duch se snoubí s poesie zřídly, kdy první soumrak nad údol se sklání, vždy níž a níž jak motýl tmavokřídlý; pode mnou srostlých kmenů přes kořeny se bílá stezka v tmavou rokli stáčí a kolem stromy teskně rozechvěny se otřásají v srdcejemném pláči. A jak to šumí v tom zeleném moři! Jak dme se klenba stromů rozložitá, v ni často peruť bílý holub vnoří, a letí dál... až hvězdou v šeru kmitá. Jak se to vlní, hučí, pne a dýše, jak myšlenky když otřásají hrudí, zde v každém hnutí zvuků nových říše a každý zvuk zde novou píseň zbudí. Zde samoty duch v zadumání stane, bol s úsměvem se na rtu jeho sváří, až k zemi splývá roucho mlhotkané a v koruně mu démanty hvězd září. S krahujem tiše nad propastí pluje, se žlutým listím šumně v dol se snáší, s rozdechem větrů křídly pohybuje, bol ukájí a vrásky s čela plaší. 42 Myšlenka velká, časem zneuznaná zde zasvěcence na skráň bledou líbá, bor šuměním a vůní růže planá jej v dumný sen o lásce ukolíbá, v sen o mladosti, o ztraceném štěstí, o prvních touhách duše milující, že věčně tady stál bys na rozcestí a zíral v noc i prales dřímající. 43