ZAS KVETE KAŠTAN...

Jaroslav Vrchlický

ZAS KVETE KAŠTAN....KAŠTAN...
Zas kvete kaštan červený a bílý, bez plný vůně do oken se chýlí, vzduch průhledný zem koupá v proudech světla, i jabloni už stará hlava zkvětla. Ó básníku, v té luzné kráse jara na skráni tvé se mračí duma stará. Sfinx, myšlenkamyšlenka, se krčí v duši tvojí, své spáry ostří a se chystá k boji: Neb to jest podíl tvůj na této zemi: Pták bude lítat stromů haluzemi, proud bude stříbrem, jabloň květem pláti, ty půjdeš kol a vždy se budeš ptáti. Zeď starou, rozpukanourozpukanou, ze soucitu květ broskve zastře, v lesku, ruchu, třpytu roj včel se mihne, třešně bude zráti, ty půjdeš kol a vždy se budeš ptáti. Srp zazvoní, klas padne žencům z ruky a srostou jmena vrytá v staré buky, a květy aster chladný vítr schvátí, ty půjdeš kol a vždy se budeš ptáti: 57 Proč přírodu bůh drží na svém klíně? proč vesel člověk při chlebu a víně? proč lásku do srdcí bůh uzavírá? proč taký smutek z černých lesů zírá? Teď darmo ptáš sese, a přec musíš zpívat, ve květů dešti starou ránu skrývat, a po smrti, kdy projdeš taji všemi, ó ironie! pak zas budeš němý! To hrozná propast! ať ji zakrýt mohu, sem jasmín, střemchu, šeřík i květ hlohu; květ srdce sem, květ země, co jen stačí, což já! – jen lidstvo po květech ať kráčí! 58