NOČNÍ ZPĚV MERLÍNA.

NOČNÍ ZPĚV MERLÍNA.
Ty bledý srpe luny, nad mlčelivou strání jenž vycházíš a nad obrubou lesa se zvolna chvěješ jako úsměv lásky, bud pozdraven! dnes mračny tvá vlídná tvář mi kyne, dvojnásobně mi vítaná; neb jejich tmavou clonou ty míháš se, jak za oponou hustou před oltářem svit lampy. Před tváří boha věky ty ubíráš se klidný jak cherub, jenž mu věrné koná služby; před tváří země věky ty ubíráš se tichý jak strážný duch, jenž na cestě ji hlídá; před tváří lidí věky ty ubíráš se smavý jak přítel, který všecko v souzvuk zladí. Ty svítíš na tvář šťastných, jenž nejlíp vůni růží pochopují, jenž půjčují své srdce, by v slavíkově zajásalo písni, jenž spojují svá ústa na vonný, sladký kalich, 93 v němž láska dřímá vyhostěna z ráje. Ty svítíš v chudou jizbu a stříbříš její stěny, že chudému o štěstí ve snu zdá se. Ba tys i přítel mrtvých, když zahalené v rubáš juž opustil je každý, ty okénkem se vkrádáš a v stuhlé tváři jejich lesk tvůj vlídný se zachvívá jak slza, jež všecky spory v mírný zladí souzvuk. Kol všecko spí, stráň černá jak medvěda srst do prázdna se ježí, jen sem tam v listí, houští měsíčné bílé pruhy zapadají, jak do medvědí srsti by bořily se lovce bílé prsty. Ten lovec bůh jest, silnou za sanici chyt’ potvoru, tmu noční, z které hrůza a postrach sršely, pak vzal své kopí, měsíce zlatý paprsk, a v chřtán jej vrazil líté sani, kolem až červánkem se rozlila krev její, sta jeho psů, východních větrů svěžích, teď líže ji a země usmívá se a vstříc se chvěje jitru! Snad, bdící tvor, já pouze mračného nebe teskné hlídám dumy. Na skalnou moji sluji 94 svit luny zaklepal a já se vzbudil, zem pozdravit, jí vlídné říci slovo, by bezdnem dlouhá noc ji neznavila, ji ujistit, že za ní se vznáší anděl s roztaženým křídlem, by zadržel ji v pádu, ba že sám bůh by zachytil ji v náruč, jak poraněnou bílou holubici, a v lemu svojí řízy ku toužnému jí ustlal odpočinku. Mně často zdá se, časem že slyším, kterak nebes těžké dvéře se otvírají a zas zapadají, pak ticho zas a pak zas šumot křídel, a cítím v srdci, že celý vesmír v dlani boha dřímá, a spokojen jdu spat; vždyť v ní je všady, všady jest můj domov. Na trávě skví se rosa, dech země vidím, v bílé páře stoupá jak tucha jitra k nebi, kmen břízy bílý i hnědý suk dubu si rozumějí v tomto pološeru, a tajné příbuzenství i křemen cítí s vlnou, jež ho hlodá, sta snů kol proplítá se a na mé svadlé skráni mi tepou křídly, jak hnědé velké můry noční 95 na vráskovitém kmenu dutého jilmu, z něhož vyletěly. Ó noci, rozhoď po nich síť stínů svých, ať brzy nad stromů vrcholky, nad hřbety horstva, jak v lehké zbroji Roland vítězící, se zvedne jitro! Slyš pěnice hlas v mlází! Ó jásám blahem, kdosi cítí se mnou. Snad právě krmí mládě, jak duši svou já krmím myšlenkami. Ó pěj, ó pěj, vždyť proměněné v tóny, mé sny a tuchy spíše dojdou k nebi, spíš světu zachovány mu po stoletích vyřídí můj odkaz, jenž myšlenkou nes’ zemi požehnání a pozdrav lidstvu! 96