IX. Různí chlapi divých tváří

Jaroslav Vrchlický

IX.
Různí chlapi divých tváří Různí chlapi divých tváří
k ohni usedli sisi, a jak prská a jak září, křik a smích se v jedno sváří, v drsný hlahol mísí, až mráz děsu jímal kosti v této divné společnosti. Klášter kdesi vyloupili, kde co našli, vzali, v refektáři jedli, pili, pak se v útěk dali. Šňůru perel s šíje Panny svaté, kalich stříbrný a mince zlaté ze záňadří jeden vytahoval, co si druhý víno pochvaloval z klášterního sklepu od plného čepu, do vousů si bručel jiný chlap jak hora, plný krve, špíny: „Hospodářství klaté, sper to ďábel sám, všeho bylo dost, jen žádné ženské tam!“ 22 Hořící louč jeden zvednul a mně svítil v líc, řka: „Kdo jsi?“ Jaký div, já chvěl se, zblednul... Štěstí! otrhán a bosý že jsem jako oni byl. – „Kdo jsem?jsem?“ pravím ze všech sil: dobrý„Dobrý druh a kamarád, ohřát s vámi chci se rád.“ – „Dobrá, měj si podíl svůj, však též něco vypravuj, že jsi taškář, důkaz dej, o svých kouscích povídej!“ Deset jako dračích očí v minutě se ke mně točí, zvědavost plá v každé líci. A já začal zoufající. Buď mi, Bože, milostiv, tak jsem nelhal jaktěživ! Hlaholící zprvu smích brzy tlumil se, pak ztich’, z hříchů mých a vin pozvedal se stín, na ty lotry kles’, knihu v ruce vznes’, v které mohl číst každý vlastní list, každý vlastní tíž. – Nechali mne již, oheň zhas’ a v dálce tměl se les. Ticho, nevím, jestli kdo z nich spal, já jsem vstal a od ohně se plazil dál a dál, pak tmou noční kryt, krok můj ztajil mech, 23 v divý dal se spěch, až mi jitra svit vrátil v duši bezpečí a klid. Však ty, Bože, víš, po letech když kolem sebe zřím, sám ty rozsoudíš, zdali patřím k nejhorším; věř, mráz probíhá mi kosti z celé tvého světa společnosti. 24

Básně v knize Písně poutníka: