LXXIX. V Skotsku jednou, mám to v mysli živě,

LXXIX.
V Skotsku jednou, mám to v mysli živě, V Skotsku jednou, mám to v mysli živě,
bouří zahnán, těžkou cestou zmdlen, o nocleh jsem prosil úpěnlivě na barona zámku. Dávno den zhasnul v mračnech blížící se bouře mezi tesy rozbrázděných skal, v středu jichž hrad v sloupech par a kouře jako fantastický přelud stál. Jindy bych byl klidně dál šel kolem, milejší mi horalova chýš, milejší lán s rozvlněným polem, se skřivanem jsem tu Bohu blíž! Ale bouř a cesty dlouhé mdloba nutily mne, a já zaklepal, brána skřípla – pochodněmi koba v stínech vzplála – a já vešel dál. Jakýs bradáč, chřestě klíči v ruce, od hlavy mne změřil k patě až, stát mne nechal, chvatným krokem prudce k dveřím šel, před nimiž stála stráž. Rozlétly se třeskem, v zdobném sálu s hosty baron pil a v kostky hrál, zrakem těkal od hry ku pokálu, rubíny tkán který před ním stál. 123 „Poutník jakýs“ – drsný jsem hlas slyšel, „a chce nocleh... Sper tu luzu kat! Kdo mu říkal, by sem v půlnoc přišel? měli jste jej nechat vedle vrat! Je-li však tu již, dost v psinci místa, jeho starost, by tam dobře spal, dobrý je-li, boží stráž mu jistá, lotřík je-li, kdož by dál oň dbal?!“ A již třeskly okované dvéře, bradáč s klíči po mém boku zas, kynul rukou, dál náš krok se béře, po těle mi hrůzou běžel mráz. Co však počít? Nemožno jít zpátky, chodbou temně krok se rozléhal. Na dvoře tu před malými vrátky stáli jsme, zřím, jak se bradáč smál. Otočil klíč v zámku rezovatém, cosi do vnitř houk’ a silné hvizd’, přes dva schůdky pak mne strčil chvatem. Cos jak netopýří lehký svist letlo nad mou skrání, kolem šero, jak mé srdce děsný úžas jal! Zapad’ zámek – tmou jak očí stero rudý žeh a divý plápolal. Věru, nebylo hůř Danieli ve lví jámě, kam jej despot vmet’; jak on, tady já stál osamělý... Tichou modlitbou můj chvěl se ret... Zrak si zvolna zvykal na tmu koby, světlíkem kmit s výše dopadal, strach a úzkost splašily mé mdloby, stát a dál jít – já se stejné bál. 124 Náhle cosi ozvalo se z hlubin, jako táhlé, temné vrčení, tmou jsem spatřil zas ten očí rubín, obraznost má zubů cenění přidala v ten příšerný zvuk, rázem temný stín tu přede mnou se vzpjal, zřel jsem, nohy jak opírá na zem, tlapy dvě mi na ramena dal. Ztajil dech jsem, pracky ty mne drtí, do mé tváře sálá horký dech, jen se hnouti a jsem synem smrti... Děs ten cítím ještě po letech! Tak jsme stáli němi proti sobě, v tom již psů se celý zástup hnal, steré oči blesknuly tmou v zlobě; jenž mne držel, strážcem mým se stal. Druzí psi do půlkruhu si lehli o krok dál – Ó noc to strašlivá! k nim se jiní ze všech koutů sběhli, však můj bdělý strážce nezmdlívá. Olbřímím svým tělem moje kreje, cítím jeho tlamy dech a pal a má duše Bohu hymny pěje, vstříc že tohoto mi nejdřív slal. Černorouchá noc nad námi kvačí, venku bouř se utajila již, matná zář hvězd zabloudilých stáčí světlíkem se v tuto zhouby skrýš. Jak jsem toužebně k ní zvedal oči, dočkati se jitra jak jsem ždál! v bázni, pes-li zpátky neuskočí – on však stál, a jen zrak jeho plál. 125 Dlouhé hodiny se zvolna vlekly – nad námi, já slyšel bíti zvon – jak sloup stál jsem mezi dvěma pekly, světlíkem zřel v letní noci skonskon. Z hradebního příkopu tu splýval jasný trilek, perlil se a hrál, v pozdrav jitra to tam slavík zpíval, zlatý svit se plaše po zdi bral. V tomto svitu zrak moh’ rozeznati v černé, temné koby hluboku řady psů – dík Bohu, zřel je spáti, – stíny chrtů, fen a buldoků. Jen můj strážce nespal, obé tlapy, napjatý jsem cítil každý sval, v paže mé, své oči v moje ztápí... Slunce vstává! – Zámek zaskřípal. Světla záplavou v tom vzplála koba, s bradáčem ve dvířkách hradu pán. „Hle, on žije!“ divili se oba. „Věru zázrak, není rozsápán!“ Hvizdnutí, pes rychle tlapy stáhnul, jaký oddech se mi z hloubi dral! K pánu skočil pes, a pán se nahnul, šíj mu hladil a s ním laškoval. Já stál venku oslněný září, baron cestu mi v tom zastoupil, studu nach jsem postřeh’ v jeho tváři, prosil, žebral, já tam hostem zbyl. Zmožen vínem včera ve rozmaru do psince mne vrhnout rozkázal, že jsem šťastně unik’ zhouby spáru, se mnou nyní Bohu děkoval. 126 „Přísahám při jménu matky boží,“ na rozchodu děl mi povděčně, „příště každý poutník na mém loži skloní hlavu k spánku bezpečně!“ – Dlaň mi stisk’. Jak znovuzrozen lesy dál jsem šel, však často ohlédal zrak se po zámku, jenž v skalin směsi jako fantastický přelud stál... 127