XCVII. Sám stál jsem v šerém dómu. Oken malbou

XCVII.
Sám stál jsem v šerém dómu. Oken malbou Sám stál jsem v šerém dómu. Oken malbou
jen slabá západu zář prokmitala a v barvách vznítila se sterou šalbou a po stěnách a na podlaze hrála. A z hloubi dómu dojemně to znělo, jak znavených zpěv marnou žití poutí, jak sten, v němž pata krvácí i čelo: Nám ni budoucím nedej zahynouti! Sám proti hrobkám stál jsem našich králů a ptal se ducha dějin k slzám vzrušen: Což věčná bude poušť našeho žalu, což nebude náš starý žernov zkrušen? Již tenkrát před věky v prorocké tuše, že kol nás všecko bortí se a hroutí, zde lhala utýraná česká duše: Nám ni budoucím nedej zahynouti! Již tenkrát v přísvitu těch hrozných dějů, jež krví jsou a slzami zde vryty, týž zazněl kvil, jejž plachý zde dnes pěju, již srdcem dědů tytéž chvěly city! Nám nedej zhynout ni budoucím, Pane! Vždy v boji tedy, na stráži a v bdění, vždy v práci naši pot a slza skane, a nikde, nikde, nikde vykoupení! 155 Již tenkrát cítil děd, co dnes rve vnuka, vždy zápas jen a vždycky nářek pouhý, a nikde, nikde, nikde není ruka, by vryla v skálu kotvu naší touhy! Vždy moře kolem – nepřátelské moře, a my v něm sami dlouhou věků poutí, a jen ta píseň v naše věčné hoře: Nám ni budoucím nedej zahynouti! Tak od pravěku my se o píď rvali, o svoje kolébky a rovy dědů, chrám budujíce na stráži jsme stáli, dva kroky zpět za krok jediný k předu. A tradicí dnes bolnou po staletí, jak znavenému chodci dlouhou poutí, zní nápěv, naše zpívají ho děti: Nám ni budoucím nedej zahynouti! Boj, věčný boj, a nesmíme zmdlít ani, vždyť na té půdě všecko jest, čím žijem; tak v resignaci nové požehnání a nový úkoj z této písně pijem, Aa nezhyneme, ať ta píseň hromy zní v celý svět, ten kol nás ať se hroutí, jí budou skály naše znět i stromy: Nám ni budoucím nedej zahynouti! 156