Cestou.

Jaroslav Vrchlický

Cestou.
I. I.
Tak jedeme a jedem nocí a tmou, kol rachot zní temně a hluše; kdes v neznámu tkvíme zakrytí mhou, taj před námi, vzpomínky za námi jdou – Teď čas je účtovat, duše! Teď náraz jen jeden, jsme hotovi s vším, a s Bohem vše illuse, touhy! A všecko to splyne v praskot a dým, ba ani té písně prostičký rým nedozní – vše tu sen pouhý! Tak do ruky osudu hodíme hned bez rozvahy žití své celé, jak slepí se vrhneme v šílený let, a jedeme, jedem, nelze víc zpět, do noci pusté a stmělé! Od věčnosti, pověz, co dělí nás? Vše náhodě svěříme snadno. Jen křivý pohyb teď, divoký ráz, vše tříští je, zmarem – jestli kdy čas, své duše teď pohledni na dno. 8 Teď účtujme klidně. Dobro, zlo tam, byl’s třtinou mdlou mezi nimi. Chtěl’s dobro vždy – ale propadal’s tmám; jen do pláště hal se, zbyl jsi tu sám, v déšť jisker sám mezi dýmy! Jen účtuj bez klamu s duší svou teď! Zda ráno vystoupíš v zdraví? Zříš vagonů tříšť a hnátů kol změť – Teď chvíle ta, pravou dát odpověď, v dlaň náhody vržen, míč pravý! Teď účtuj! Vyjdeš-li z účtů těch čist před svědomím, Bohem a právem, jak pozdravíš v středu neznámých míst ten stroje ostrý a veselý hvizd kdes v jitra svítání mhavém! 9 II. II.
Dojeli jsme po divoké jízdě. V keři pták si čechral křídla v hnízdě, mlha nad horami v dálku táhla, sledním cárem do stanice sáhla. Vše tu ospalé a ještě klímá, cinkot telegrafu zní a dřímá, vlaku svítilny jen matně planou, chef se mihne, rudou čapku stranou. Stanem chvilku, a již vlak zas hvízdá. Výkřik vzadu a již volná jízda rozpoutává let svůj – jedem dále. Proč mé oko stihlo nenadále v malé zahrádce tam děvče státi? Proč k ní pohled můj se ještě vrátí? Útlá, plavovlasá, rozespalá květiny tam svoje zalévala, k vlaku zrak svůj nepozvedla ani... A my dále hřmíme pustou plání... 10 III. III.
Pláň mizí. Z obou stran úbočí hor nových příkře se zvedá; dva obři tak na sebe útočí, vlak skrze ně cestu si hledá. Kraj tichý, v azuru skřivánek jak živý zvonek se třese! Mře kdesi za námi červánek... Co nového jitro nám nese? A lesy a údolí, na stráni chrám, a dole ručej a píla – – a jedeme, život vře tudy a tam, ó cítíš, co jeho jest síla? V mih jediný splývají kol zraků tvých tu strom, tam tyče a dráty, na skále hřbitov jak přelud se mih’, jen mhou blysk kříž jeho zlatý! Tu vesnička stulena pod skalin svah, jak zapadlá do mlh se skrývá. tuTu stádo a pasák u pustých drah zří za námi v dál a si zpívá... 11 Tu město z pohádky, na ním ční hrad, jak přilepen ke skále visí. Zde chtěl bys žíti, neznámý, rád a spokojen, šťasten jak kdysi! Však dále a dále jízda tě rve, kraj za krajem bleskne – a mizí... tu cítíš, nemáš-li ráj v duši své, jak všecko to cizí, ach cizí! 12 IV. IV.
Sen vymnul jsem z očí umdlených... V kraj ranní zřel jsem v paprscích, jak třáslo se mladé kol světlo, v něm kolem vše pučelo, květlo! V své kupé vrátit jsem se chtěl, tu z chodby v sousední jsem zřel, dva muži v středu tam stáli, mně vskutku věštci se zdáli. Ve dlouhých černých talárech je zlatil první slunce žeh, tvář stará a tvář mladá... V kštic zlato hojný vous padá. Na hlavách závin pestrých stuh, se klonil tiše k druhu druh; řemínky v šepotání pouštěli vyzáblou dlaní. 13 Co splývalo v tom s jejich úst, já nevím – Ale síla, vzrůst a svěžest a naděje celá! Jen vím, má duše se chvěla! Syn doby, která nevěří, já v chodby se tulil zášeří, je mdlými stopoval zraky... S rabíny modlil se taky. 14

Básně v knize Překročen zenit...: