Západy.

Západy.
I. I.
Hořící západ z purpuru ohně v žíhavý oranž se taviltavil, na mostě – vlaky hřímaly pod ním – večer jsem zamyšlen stál, v kotouči jisker oblak tu kouře v planoucí nach nebe ztmavil, příšeře roven černavý oblak naproti západu stál. V záplavu ohně do tříště stínů gotické věže se tiskly, poslední pablesk ve chmurných oknech mroucími jiskrami hrál, naposled barvy v kytici fial orgií divoce blýskly, rázem než zhasly, v tom Noc již táhla přes všecko vlečku svou dál. Kolín 13. VI. 99.
13 II. II.
Taková vlhká neděle po bouři dozněné a s mračen cáry v zenitu a s ptáky pějícími vesele a se zrcadly vod, v nichž tříšť plá blankytu! Taková vlhká letní neděle, co v ní je poesie! ve trávě, ve stromech, v oblacích nesměle cos – ty to cítíš – žije! Ať v bezu vonného plničkých girlandách, ať v čilimníku kypících kaskádách, ať v bronzu dubovin, jež s břízou zápasí, co zakleto tam před časyčasy, sterými ohlasy u spiral cest a basenů dýchá. A v hloubi Praha odpočívá tichá, v té změti historie s přírodou cos netušenou lahodou se míchá... V Chotkových sadech, 25. VI. 99.
14 III. III.
Tříšť mraků jako plachty potrhané se nebes oceanem nesla dál, svit zlatý v nivě smaragdové hrál, v houšť větví byly žhavé jiskry vtkané. A kmeny čněly obrovské jak sloupy, tak zlaté u korun a ztmělé výš, a všady byla samota a tiš, jak v dóm když z večera se vstoupí. Jen vteřina a stíny všecko skryjí a smutek padne v hvozdy s čela skal; nuž rychle, oko, noř se v hloub i dál, než zhasne, v nebeskou tu feerii. Máť nebe stejně jako duše lidská svých illusí též chvilku – shasnou v ráz, a za dne budou táž nebesa zas jak život prázdná, hrozně prosaická... 15 IV. IV.
Dnes bez vší slávy, bez červánků ohňostrojů se zmdlené slunce ku obzoru zvolna chýlí, jak poutník vysílený v konec muk a bojů, když v tmavý příkop klesá v husté býlí. Král, který s trůnu svého stoupá bez purpuru, jenž dříve vínek paprsků sňal s hlavy, se plno resignace vzdává v těžkou chmuru, již táhne s sebou večer tmavý. Zřím za ním, zvolna bez vší glorioly mizí, dnes nikdo žasupln se neohlédne k němu – Tak zemřít nevšimnut, však srdce míti ryzí, po práce plném dnu chtěl s bohem dát bych všemu! 16 V. V.
Jen mlha do dálky nad pasekou se válí, les jako sedrán stojí zasmušen, z mhly turban fantastický mají skály, svit poslední z nich dohořívá z dáli a hasne mlhou uškrcen. Pod listí sychravé paseky zasmušilé se krčí plaše k zemi koroptev; jak styděly by sese, špinavě bílé ční kopretiny zbylé kol z nízkých porostlin, kde listí rudne v krev. Jdeš domů zamyšlen. Zrak za sluncem se nese, jen rudý pruh, kde uhaslo, pár jisker mroucích, jako rozstříknutých v lese, po ocúnu a vřese, z kštic slunce by se bylo setřáslo!... 17 VI. VI.
Co nejdřív báječné to panorama lesů se změní v pestrou scenu pražských kaváren, a sosny čnící z mlh a z boků příkrých tesů nám mají nahradit komíny továren. Zde bude vládnout klid. Na rosy pažit třpytný si sedne tichá Noc, zvěř bude klidně spát. Co u nás výdělku ten Moloch nenasytný stem kladiv bude hřmít v sny naše napořád. 18