Stíhaný.

Stíhaný.
Bože, Bože, kdo to byl, kdo můj život otrávil, tím že v snech mých stále stál, se mnou již si v dětství hrál a vždy stojí, hledí, civí a se šklebí, myšlénky zlé žíří v lebi, a můj duch se diví, diví, co jsem jen mu udělal? Ve samotě hrozných chvil táže se mne: Proč jsi žil? Cítím, jak se na to ptal, otrok že jsem, on že král; za mnou stojí, hledí, civí, mračně hledí, zří v mou duši, slova nedí a můj duch se diví, diví, co jsem jen mu udělal? Zaháním jej ze všech sil, na chvilku se někam skryl, já se bavil, hrál a smál, dokonce i objímal. 81 V tom tu stojí, hledí, civí, a se chechce – hrát a líbat se mi nechce, a můj duch se diví, diví, co jsem jen mu udělal? Přítmí... Měsíc v mrak se skryl, nad knihou jsem v půlnoc zbyl, oknem zahledím se v dál... ticho všady – tu se vzpjal, za mnou stojí, hledí, civí... jak stín němý, hledím k stropu, hledím k zemi, a můj duch se diví, diví: co jsem jen mu udělal? Skoro bych již pevně mnil, že se v moje žití vžil, v knihovně tu zaťukal, v skříni prask a v okně stál a tak stojí, hledí, civí... duch již věří, hodiny mi žití měří, a jen ptá se a se diví... co jsem jen mu udělal? Na schodech, v zdi staré kvil... on to, se zas přihlásil. Na moři, nad tesy spal, závrať on v mé tepny vál... Všady stojí, hledí, civí... v šeru stromů, za sloupy skryt starých domů, 82 a můj duch se diví, diví, co jsem jen mu udělal? Jaký můž’ zde býti cíl? Satyrů sny, tance vil, se vším špatnou hru jsem hrál, vše mi zkazil, vše mi zdral, tím že stojí, hledí, civí... za mnou chodí, jistě kdys mne s věže shodí a můj duch se diví, diví, co jsem jen mu udělal! Karneval byl, já jsem pil, číší deset v hrdlo vlil, tu on též si masku vzal, jak jsem zhlíd’, jej rozpoznal, zas tu stojí, hledí, civí kostroun smrti, cítím hnáty, jak mne škrtí, a můj duch se diví, diví, co jsem jen mu udělal? 83