CESTA V ALPÁCH.

CESTA V ALPÁCH.
Na soumraku temných křídlech rychle noc se blíží k zemi, sníh se bělá, nebe tmí se; ve západu ohni rudém ledovce již rozžehují vrcholů svých pochodně. Viz, jak hoří bílým leskem ve přírody valném dómu, ve závojích bílé páry tichý spánek od věčnosti kde spí světa tajemství! Orle! bratře mojí duše! perutí svou osluněnou nad mlhu výš zaleť k nebi, poslední kde hvězda hoří, lampa prahu věčnosti! Výš duch může zalétnouti, který v zdroji věčné krásy odvěký svůj původ hledal, který zalet’ k slunci pravdy křídlem touhy plamenným. [9] Bystřice! ty bouřlivěji val své vlny rozpěněné, per v kořeny tichých sosen a v divokém, šumném tanci spěj propastem v objetí! Mocněji a bouřlivěji hřmí to srdcem básníkovým, když slet’ k němu démon písní, když mu halí bledé skráně v nachový plášť nadšení! Přírodo! zde, o samotě mezi ledy, mezi sněhy, kde jen červánkům a hvězdám odhaluješ svoje ňadra ozdobená kříšťály: nezhrdni zde mojí písní, která stejně velebí tě tam, kde v milionech růží snivou dýšeš lahodou, která stejně velebí tě, drsná kleč kde obejímá skal útesy jednotvárné, třímajíc ve sporých větvích nad propastí nocí mračnou smělé hnízdo orlovo! Nelkám víc a nenaříkám, nejtajnější tvoje divy věřícím jsem shlednul okem, k mateřskému tvému srdci 10 bázlivé jsem sklonil ucho v zátiší hor tajemných; vesel nyní sestupuji v zemi krásy zaslíbenou; uzřím v tmavém, hustém loubí lesknouti se bledý citron, v cypřiši, jenž z lučin smavých posupně se k nebi zvedá, poznám starou svoji bolest, a když budu ke svým retům tisknout bledé květy mandlí, tož se v duši rozpomenu, jak jsem tisknul na své rety tvoje ústa, milenko! Kolem temno – kamsi do skal orel zapad’ v svoje hnízdo, unavena na dně roklin bystřice jen ze sna šumí, jen v mém srdci jasno denní, jen v mém srdci nový život, tam bdí láska s nadšením! Na cestu mi obě svítí, že před jejich září blednou velké, zlaté, věčné hvězdy i ledovců úbělových strmé, zářné pochodně....pochodně... 11