V. Svit měsíce v houšť vniknouti se zdráhá,

Jaroslav Vrchlický

V.
Svit měsíce v houšť vniknouti se zdráhá,
Svit měsíce v houšť vniknouti se zdráhá,
jen světlošky, jež kolem poletají, a bílé můry tento ústup znají, kde v stínech buků žena stojí nahá.
Květ náprstníku, nad nímž rosná vláha tká perly své, jež matnou září hrají, a svlačec, zvonky její lůno tají tu vyschlou číši nesměrného blaha. Ó krásná paní! Sne z mramoru tklivýtklivý, noc pouze zná teď kouzlo tvojich vděků, kde říše tvá jest, háje tvé a kněžky? Zda s tebou navždy zhasly krásy divy? Či v novém lesku v života sen těžký se vynoříš zas jednou z moře věků?