FRAGMENT.

Jaroslav Vrchlický

FRAGMENT.
Vše v slunci spí; žár jeho vysušil číš myšlenek mých; v ztmělé jizbě sám jak v hrobě sedím pohřben za živa a vzpomínám... má denní modlitba. Vše v slunci spí; jak víčka ospalá, tak padla okenice na okna, strom bez pohnutí strmí k obloze, a réva, jež mu větve ovíjí, své velké listy, schlíplé úpalem, v stín jeho kryje – pouze cikády na topolech si cvrčí vesele, a vosa líně bzučí po fíku, plod sladký hledajíc. Na terase ve oleandrech zpráhlých visí klec, a papoušek v ní tluče křídloma a časem v zlatý kruh se vyhoupne a časem drsným hlasem zavolá; tu dráty hryže svého vězení, svůj chochol zčepejří a křičí zas. To vedro jest mu nejlíp po chuti: snad vmyslil se v svůj domov pralesa, v huk vodopádu, zvěře ryk a běh, ve vlhké stíny, zlatou po nich zář, v nádherné květy, bujné traviny. 34 To velké vedro skorem láká tě, bys tak si used’ v měkký fauteuil svůj, jak Mussetův rek slavné paměti; fík, jenž se tobě dívá do oken, chce zapůjčiti k tomu lupen svůj, jak druhdy v ráji tvojim praotcům. Vše v slunci spí, jen zdola z kuchyně zní nožů ruch a hlasné řinčení, a splývá s písní cikád v mojich snech, jak matná vůně květů oranže, jež bouři věstí, s vůní artičoků, jež oběd zvěstuje. Vše v slunci spí; i veršů těchto prostá myšlenka juž usnula, jen horko rostouc bdí. – – – – – – – 35