ADAGIO.

Jaroslav Vrchlický

ADAGIO.
Do velké, šedé škeble mramoru, kde místo vody svadlé listí leží, se kloní větve bříz a javorů. Vše v dřímotě, jen mraky nebem běží. Zde chtěl bych státi v zamyšlení dumném a dívat se, jak večer táhne sem, a luňák v letu posupném a šumném jak po kořisti slídí nad lesem; tou sochou chtěl bych býti kamennou, jež o samotě dumá v lesní hloubi, jež s větry mluví jen a ozvěnou, na jejíž skráni s nocí den se snoubí. 37