CESTA K MOŘI.

CESTA K MOŘI.
Nad lesy měsíc, loutna mlčenlivá, se míhá mezi mraky průsvitnými, květ dýchá vůni, na stonku se kývá, jak nebylo by vadnutí a zimy; má hlava klesla tobě na rameno, má ústa tvoje šepotají jmeno jak v letu tknuta kadeřemi tvými. A blíž měsíce hvězda, večernice, v tom bezdném moři azurovém sama, ty tiskneš ruku mou vždy víc a více a mimo lásku pouze noc je s náma. Jak samet ňader tvých jest opojivý! Sním na něm; vidím skály, vody, nivy před zrakem klenout pestré panorama. Vše, co jsme zřeli touto cestou dlouhou, vše, co jsem viděl okem duše svojí, tím okem, jež zvou milující touhou, jež všecky blesky v jedno slunce pojí: vše před tím okem táhne v pestré směsi, můj duch jak orel táhne nad své lesy, má píseň, labuť, ku své lásky zdroji. [77] My viděli jsme slunce na východě, sníh ledovců, jenž rděl se jitra zoří, i mraků tlum, jak naklonil se k vodě, i labutí tlum, kterak spěly k moři, a kaskady, jež ve slunečním jasu přes skály padaly jak proud tvých vlasů, když v jejich vlny ruka má se vnoří. My viděli měst chmurné zdi a věže a chýžky smavé rozeseté v stráních, a ruiny, jež anděl spousty střeže, noc stápí v hvězdách, den v červáncích ranních, a kláštery a kostely a valy, kol nichž s břečtanem lilek rámce spjaly jak vínek myrty na tvých bledých skráních. My viděli jsme orly nad horami a s rolničkami po lučinách stáda, a po vsích v oknech mezi fijalami nám kynula tak mnohá dívka mladá; a v slunce sklon když zastenaly třtiny a nad rybník se rozložily stíny, já ptal se tebe: Pověz, máš mne ráda? I hora čnící v mraky skálou holou, mech u lesa, i zlacený třpyt toků vše novou plálo krásy aureolou, jíž mocný plamen kmitá ve tvém oku, i propasti na vlnách mh’avých stínů hvězd záři nesly, růže ve svém klínu, když nad ně jsem se sklonil po tvém boku. 78 Tak jeli jsme od noci do svítání, rty polibky a duše štěstím němy; den růžemi ověnčil bránu ranní, noc hvězdnými ji tkala lilijemi. Mé srdce, vězeň, spalo u tvých nohou, má duše, motýl, létla pod oblohou jsouc nešena tvé lásky perutěmi! Já hvězdy viděl v propast noci kanout jak slzy, bory tmít se, luhy kvésti, jak zlaté duhy řeky v slunci planout, a poprv jsem se neptal: co jest štěstí? Já stále snil tvé opřen o rameno, jak toto vše bych za tvé lásky věno chtěl k nohoum tvým, kdybych byl bohem, snésti! A ty jsi snila; kol tvých oblých ramen tvůj černý vlas se smísil s mojím plavým, jak v ocean když ústí světlý pramen. Nad námi spánek lítal křídlem hravým, leč sotva našich dotýkal se víček, mně lákal z hrudi písně, nach z tvých líček a duši z těla políbením žhavým. A ty jsi snila jak ona noc tklivá, již Buonarotti zaklel v sen svým dlátem, jen smutný úsměv tvůj se z očí dívá a na rty sjíždí po paprsku zlatém, svým kouzlem posud moji duši hřeje, v květ sny mé dýchá a v můj pláč se směje jak fialky květ v suchém listí svatém. 79 S ním vstala také, ty má holubice, z dlouhého spánku moje poesie, ten racek moře, tato pouští lvice. U nohou tvých z tvé bílé ručky pije, ve slunci tvého zraku mře a jásá, a růže, perly, hvězdy s křídel střásá, jak v zlatou harfu v tvoje srdce bije. 80