SMUTEK MOŘE.

Jaroslav Vrchlický

SMUTEK MOŘE.
Mrtvé, tiché, nepohnuté moře dumá před mým zrakem, sotva slunce šedým mrakem kmitne rovno skvrně žluté. Pláň se člunkem nerozčeří, vzduch se nezachvěje ptákem, stožárů jen tichý les v dálce, kde se přístav šeří, trčí smutně do nebes. Ocean a nebe včera v lesku závodily spolu, kol nich tkala aureolu barev západu hra sterá. Slunce jako žhavý rubín spouštělo se zvolna dolů nad korábů čilý rej – mha dnes vstala z vodních hlubin a s ní stesk a beznaděj. Bouř jsem viděl v noci ještě, jak se vzpjala nad pobřežím, a jak vlny rovné věžím drtila o skálu v deště. 107 V jásavé té symfonii píseň, kterou v hrudi střežím, vzlétla žhavou perutí – Dnes jen mraky břehy kryjí, tiché vše a bez hnutí. Co jen němé vody tyto tají ve svém bezdném lůně, že i slunce na jich trůně sní závojem chmury skryto? že když dlouho patřím na ně, žal se mojí snoubí struně a myšlenek divý svár sedá na mé bledé skráně, jak tlum racků na stožár? Či snad mraků závoj strhnou spící vody po tom tichu, v blescích, v hromech, v živlů smíchu v objetí se slunci vrhnou? Duchu můj! tys roven moři, spící lve, svou probuď pýchu, bouří vášně k světlu spěj, a těm, kdo tě spjali v hoři, hoď svá pouta v obličej! 108