VSTUP

Jaroslav Vrchlický

VSTUP
[5] U herce antického v jedné řadě zřel Satyr masky různé pohromadě. Ta děsně zející se divně smála, v té bolest tragická až v slzy tála, v té škleb se rouhal, mračilo se záští, ta tupě civěla v své nudy plášti a jiná zase plesná, vítězící jak dithyrambus rozkoše svou lící by jásala, se tvářila a pěla. A Satyrova ruka neumělá je brala jednu po druhé a v smíchu je kladla na tvář v ješitnosti pychu. V kov zrcadla pak netvor nahlížeje děl posměšně: Já jsem duch epopeje, jsem smích a bol a hněv a jásot davu, mně stačí v masku strčiti svou hlavu a duší světa jsem. To lehká práce! Jen pravou masku v čas nastrčit hladce a jásá dav, neb slzí dle mé chuti! – V tom vešel mistr, stanul bez pohnutí [7] a dlouho na hru Satyra se díval, pak zamyslil se dlouho, hlavou kýval a více k sobě nežli k němu pravil: Proč mnohý jak ty by se neproslavil? Vždyť umění to maska je a láká. Však ducha v masku uvěznit, jenž ptáka má perutě a hlas, to kouzlo větší. Vol masky, jak chcešchceš, a mluv bohů řečí; co platno, jestli srdce nepromluví! Měj Musy nebes za své písně chůvy bez ducha, vzlet, bez srdce, jež jest láska, jest umění tvé pouze prázdná maska, již Satyr na tvář nastrčí v smích luzy a kterou mění dle potřeby v chůzi, by odhodil ji, dav když tleská hlučně. Ty hraješ dobře, obratně a zručně, však člověk nejsi v tom, jsi Satyr pouze, rub peníze a výsměch lidské touze, jež bohům rovna v tom, že bez úkoje. Bud člověkem! – a vítězství je tvoje! 8