VI.

VI.
Pověst dí, že v smutných nocích, kdy lká vítr a déšť v okna bubnuje jak bubny k pohřbu, ženám plavců, bdícím v pláči, zjevují se utopení muži, bratři, přátelé. 93 Lásko, ty jsi ono moře! Z tebe rovněž vystupují před mou duši, sirou vdovu, truchlící a ustrašenou, matné stíny utopencův, již v tvých vlnách zhynuli. Dobří plavci, hodní plavci, bohatýři, však co naplat; velké moře stopilo je bez otázky v hloubku svou. Aj, tu jeden drnká v loutnu serenady, kanzonetty, znám tě, znám tě, ty’s ten panoš, který svedl tichou Piu. až ji střemhlav shodil tyran s věže chmurné cimbuří. A tam druhý v řeckém plášti, voda kape jemu s roucha záhybů, změť škeblí, trávy v kadeřavých sedí vlasech; buď mou písní pozdravený, statný plavče Leandře! Krvavou tam opět dýku utírá o pláště okraj Francesky druh unavený stálým, vírným letem v pekle, smutné oko ke mně zvedá, v němž plá němá výčitka. 94 Jiný, znám ho dobře taky, učený mnich nad preláty, nad biskupy – v moři lásky špatný plavec Abelard. Tasso, Josuf, Ovid, Dante, Romeo, Faust, Manfred, Werther, reci písně, reci báje, a z nich jeden gigantický lásce ve tvář – rána pěstí, bohu ve tvář – věčný výsměch, nad bohy a bohatýry největší všech – Don Juan! A ty stíny rostou stále, vidím v nich tvář mnohou známou, bledou, smutnou, které slzy chlebem byly, bolest ložem, jed neb dýka vykoupením, jest jich víc a víc a víc! Lásko, podivné ty moře, vezmi zpět zas mrtvé svoje! Darmo! jest jich stále více, legiony, miliony, skoro lidstva polovice tísní se tu v jizbě mé. A ty slzy a ty vzdechy a ty kletby a to lkání, věru moři podobá se, když je zdouvá náhlý příboj a když v struny bouře sahá chladný vítr podzimní. 95