IX.

IX.
Galantnosti velké vzory, způsobů a zdvořilosti zachovaly chabým vnukům starodávné kroniky. Vnukům podlým, kteří sotva zaklepou na bránu srdce, po dukátech juž se ptají, talonech a kuponech. 98 Znám je španělský ten Sancho, který z lázně svojí dámy všecku vodu blažen vypil ve střevíčku růžovém. Znám je statečný náš Bivoj, který Kaši na Vyšehrad na mohutných přines’ plecích divou svini za uši. Dvornosti vzor též byl Herkul, který na lví sedě kůži předl, při čemž pošilhával k ňadrům luzné Omfaly. Avšak rovné, ano větší reky lásky naše doba pomlouvaná, prosaická, tajně chová v lůně svém. Co jsem viděl, vypravuji: Milenci šli spolu večer, v svitu lamp šli po ulici v sladkobolném hovoru. Náhle on se odtrh’ od ní. „Proč mi prcháš,“ děla ona, „daleko mám ještě domů, město pusté kolem kol. Nemohu přec jíti sama ulicemi o půl noci, galantní by věru bylo, k vratům až mne provodit.“ 99 On však na to: „Moje drahá, pohleď na zem, uznáš sama, jak jdem spolu vedle sebe, nesmím přec tvůj šlapat stín. Myslím, že to bolí tebe, nemohu, mně srdce puká!“ A juž zmizel ve postranní temné, úzké uličce. Nebyl to vzor galantnosti? Věru, Sancho, ani Herkul, ani Bivoj v této ctnosti nepřišli tak daleko!