Otec a syn.

Otec a syn.
Pozdní letní odpoledne. Z malých vrátek veské fary s holí v ruce na procházku rychle vyšel farář starý, pružným krokem změřil náves a se usmál spokojeně, svahem k lesu ubíral se, jak to míval zvykem denně. Moh’ se usmát, neboť celá ve fáborech stála ves, z chvoje dlouhé vonné věnce i nejmenší barák nes’ a co vikýř, to byl prapor; silnice kde zabíhala z polí do vsi, velká brána z chvoje vystavěná stála, z růží nápis v jejím čele „Vítej nám!“ se z dálky stkvěl, na stožáru v středu nad ní veliký se prapor chvěl, náves čistě zametena, každý statek jen se svítil. Zítra přijeti má biskup... Co v svém srdci farář cítil! Právě tak ves vypadala, bude tomu třicet let, poprvé když zavítal sem, tenkrát mladý muž – teď kmet. Třicet roků na té farce v horách jako zahrabán, jak to prchlo! Jeho život před ním byl jak pustý lán, stejná práce dnes jak zítra, odříkání, věčný půst, chuďas v chuďasů žil středu, sobě sousto vyrval z úst, aby jiné nasytit moh’ – ale vše to snášel rád, kdyby v jeho duši občas nezasyčel skrytý had, po uznání lačná touha, stále živá ctižádost; modlitba a rozjímání vlku tomu holá kost. 134 On chtěl dále, on chtěl výše, bože, kde jsou jiní před ním! – on jen stále má se dále plahočiti žitím všedním, vždyť ten biskup, k vůli němuž celá ves je na nohách, spolužák byl kdysi jeho – maně k srdci sobě sáh’. Hlodej, hlodej! zašeptal si. Ještě ke vsi zpátky jednou podíval se s tváří mračnou, bezvýraznou, skoro lednou. Tvá to vina, tvá to vina, k sobě zahovořil zticha, v karieře bránila ti tvrdá hlava tvá a pýcha. Neměl’s přátel, a co člověk nahoře je bez známostí? Hlupáku, byť byl tvůj život soujem apoštolských ctností, záda musíš ohýbati – ale věru, škoda slov! – A juž k lesu prudkým krokem zamířil dál za hřbitov. Ale sotva po občině udělal dál pár set kroků, zastavit se musil opět. Dnes těch dlouhých třicet roků leželo na jeho duši jako těžká letní chmura, svědomí jak na zločinci, na spícím jak leží můra. Třicet roků – celý život, k čemu –? Ovšem, jiným k blahu. Řekl si to, ale trpkost zableskla v tom z jeho tahů. Co však na tom, přec to blaží, ví, že milován je všemi. Všemi – možná, nedomyslil, začal holí hrabat v zemi, jak by chtěl se přesvědčiti, jak je vláhy zapotřebí. Rozhlédl se po krajině, ke vsi zpět a potom k nebi, bylo jasné. Vydaří se jistě pěkně slavnost zítra, a had při tom pomyšlení ozval se zas z jeho nitra, když zřel brány silhuetu, jak se v čistý azur klene. Možná dost, že spolužák se, dávný přítel, rozpomene a že uzná jeho snahu, jeho dlouholetou práci. Neuzná-li, také dobře! hodil hlavou v resignaci, ale cítil, jak to pálí pochovaných třicet let, v srdci oheň, v duši prázdno a na lebce šedin květ. Také on měl svoje plány, svoje sny, své ideály, stejně jako v jiné hrudi jemu zlaté hvězdy plály, 135 tu zvonila sláva, jméno, úřad, bohatství a čest, on též cítil věčnou touhu člověkem být, růst a kvést, a teď konec všemu, z něho podivín je omrzelý, v koutě hor zde o samotě zapomenul naň svět celý. Všecka tato tíha roků, všecka tato hořká žluč sebrala se v jeho duši. Bodej, hade, zuř a muč, šeptal k sobě, uvidíme, vítěz kdo z nás bude dnes! – Temný, slavný hukot zavzněl blízko něho; to je les... Sundal klobouk, přejel šátkem spocené si čelo v chvat a chtěl přímo mezi buky na zdař bůh se hvozdem brát; ale v chvíli, jak zved’ hlavu, zarazil se, ztajil dech. dvacet kroků před ním kdosi do zelené trávy leh’, neznámý muž v sprostém šatě, otřeném a zevšednělém, ležel polo opřen o kmen, polo vnořen v trávu čelem, v dlaních, jak by plakal, vryty spočívaly obě líce, jakás mapa vedle něho, klobouk a pak rukavice, kolem krku žlutý šátek otočený ledabylo; farář viděl pouze čelo, plno velkých vrásek bylo, zachvěl se a couvnul zpátky, obrátil pak nazpět chůzi, bledá jeho tvář v té chvíli byla obraz němé hrůzy, tiše, ale rychle zpátky ku vesnici dal se v spěch. Jako děsnou ranou hromu z myšlének byl zbuzen všech. Tyto jako polekaní ptáci náhlým výstřelem rozlétly se a jen jedna zůstala teď pánem v něm, a ta byla děsná, hrozná, zabrala mu celou duši, železný jak obruč spjala v své ho kruhy stále užší, rychle, neobrátiv hlavu, kráčel polem, prošel ves. Juž byl doma, v pokoji svém, zavřel dvéře, v židli kles’, povstal znovu, nepokojně síňku měřil dlouhým krokem, oknem vyhlíd’ občas do vsi plachým, těkajícím okem 136 a zas váhal, sedl, povstal a zas chůzí pokoj měřil, pochyboval, hlavou třásl, ale v hloubi duše věřil, otevřel teď knihu – darmo! obrátil zas chvatně list, na hodiny pak se díval, nemoh’ psát a nemoh’ číst a jen v lebce bouřilo to jako kladiv sterých spád, věčný odboj, věčný příboj, pochyb rej a vodopád. – Snad se mýlím, on to není, neviděl jsem jemu v líc, takých divných lidí věru světem chodí ještě víc – ale postava a šaty – zpátky, upomínko krutá, a ta mapa vedle v trávě a ta stará šála žlutá... Je to on! – a nitrem kmeta burácel zas plachý děs – je to on, však věčný bože, proč sem přišel zrovna dnes? Je to možná, dověděl se, že tu bude biskup zítra, pospíšil si a ten jeho příchod to je léčka chytrá, chce mne zničit, ano zničit na prahu mých snů a snah, rozšlapat chce moje tužby, vrhnouti mne zpátky v prach, chce mne vidět u svých nohou, na hrdlo mi vsadit nůž! Ale, vari, domněnky to, fantasie, vždyť jsem muž, rozčilen jsem, hra to krve, obraznosti marný hon, kdo ví, koho jsem to spatřil, a je-li to vskutku on! Setmělo se zatím venku, zhnědla pole, zhnědl vzduch, sem tam ve vsi kmitla světla, utich’ každý krok a ruch, on jen stále měřil jizbu v beznaději sem a tam: Nepřijde juž, je tak pozdě, možná dost, že byl to klam! A juž lampu rozsvěcuje a juž do křesla se vrh’, v tom tu kdosi u vrat fary venku zvoncem prudce trh’. Běda! on to, přišel přece – sotva stavil srdce tluk – slyšel kroků hospodyně chodbou ztráceti se zvuk, slyšel v zámku hovor klíče, ticho teď, snad ze vsi kdosi, k nemocnému „s pánem bohem“ aby pospíšil si, prosí, 137 možná – slouchal, vracely se kroky, zpátky chodbou zněly, teď na dvéře zaklepání, dál! a juž se otevřely, polou v záři noční lampy a na polo skryta v stíně ve dveřích se objevila stará jeho hospodyně. – Co zas chcete? – Za nocleh tam venku jeden chudák žádá. Zarazil se. On to přece! Tak jej zmohla strachu vláda, že chtěl v první chvíli říci: Ať jde dále, moje fara hospodou přec není! Však jej hospodyně znala stará, mlčela a čekala jen, on, jenž neublížil ptáku, jak moh’ člověka hnát odsud? V krátké chvíli bez rozpaku pravil klidně: Do stodoly doveďte jej! Na to beře všecku sílu ku pomoci: A co zbylo od večeře, odneste mu! Hospodyně, odjakživa zvyklá tomu, odešla a učinila, klid se navrátil zas domu. Domu – ano – jemu nikdy! U okna se pozastavil, netopýra křivolakým, pochmurným se letem bavil, na zvonici u kostela upřel potom žhavé zraky, na měsíc, jenž táhnul nad ní jak loď duchů skrze mraky, na hvězdy, jež slabě kmitly protrhaným šatem jejich, na révové listí po zdi vlnící se ve peřejích vánku tiše, sklonil hlavu a zas nová bouře sáhla ve zalehlé struny nitra, vítězící jimi táhla. On to přece, věčný bože, soudce lidských snah a činů! Přišel jako svědomí mé zahalený v nočním stínu, přišel od prahu mých cílů, by mne do prachu zpět sklátil, přišel jak stín mojí duše, v pravý okamžik se vrátil, teď mne zničí, teď, když celé žití mého dílo trapné věnčeno má výsledkem být, natáh’ pasť svou – a ta sklapne. 138 Ticho kolem, u sousedů kohout někde zakokrhal, jako výkřik hlas ten plesný šeré ticha roucho trhal, pak zas ticho, dlouho, dlouho, hodiny pak s věže bílý, počítal je, čtvrti, celé, jedenáct juž – jakou chvíli on zde probděl, ale k čemu? lépe, půjde-li přec spat. Co se stát má, ať se stane, osudu nač předbíhat! Uleh’, ale jaké dusno v těsné jizbě samotáře! Zvenčí jen se k němu drala měsíčná ta chladná záře, vítr šuměl v akaciích jak zbloudilé vzdechy hříchu, a zdi staré zapraskaly ve půlnočním, mrtvém tichu. Dvanáct bylo, darmo volal spánek prchající k víčku, náhle vstal a oblekl se, rozsvítil si lucerničku, plášť si hodil přes ramena, pak otevřel tiše dvéře a juž krokem podloudníka přes dvůr k stodole se béře. Všady ticho, v dáli kdesi příšerně pes vyl a štěkal... Na dvoře stál fary svojí, vlastním stínem svým se lekal, studně v levo, s každé strany velké u ní akacie šuměly tak z hloubi, žalně, nyní čtvrt zas s věže bije. Stodola tam proti faře jako mohyla se tměla, ano, tam spí jeho osud i budoucnost jeho celá! Dva jen kroky a je zničen – zachvěl se, však míti musí jistotu, byť třeba srdce mělo při tom puknout v kusy. Opatrně malou branku u stodoly otevírá napřed strčí svítilnu svou, kolem plachým okem zírá. Ano, on tam na hromadě slámy leží, zdá se, dřímá, farář stojí mezí vrátky, divý strach mu ňadro jímá, on to, tentýž, který v lese ležel čelem skloněn v trávu, vidí zas to zryté čelo, vidí velikou tu hlavu, vidí mapu pohozenou v slámě; vidí sukovici, vidí žlutý na krku šál, vidí škleb ve zbledlé líci. 139 Ano, on to, couvati chce aneb utajit se v stínu. Pozdě, tulák probudil se... Otec patří ve tvář synu. Tento na slámě se vztyčil a v před nachýlil se tělem. Co tu chcete? s rtů mu sjelo. Zachmuřeným na to čelem: Co ty chceš zde? kněz se tázal, proč jsi právě přišel dnes? Oko jeho divě plálo, hlasem jeho třásl děs. Jdeš mne zničit? Nuže, znič mne, nést svou vinu juž jsem syt! – Vida, vida, náhle ve vás probouzí se srdce, cit, vida, vida, tulák pravil vyzývavě, ironicky, kněze se sebe jste svlekl, proč jste dnes tak náhle lidský, před lety proč vyhnal jste mne od prahu, ba od svých nohou, že jak zvěř jsem prchat musil, jako dravec pod oblohou? Náhle zázrak, vy jste člověk, vy sám v noci ke mně jdete, tvrdosti své, zarytosti jako dítě litujete! Inu ovšem, já vás prohlíd’, trochu nevčas jsem dnes přišel, o biskupské visitaci v hospodě jsem cosi slyšel, bojíte se, vida, vida, což kdybych já k vám se hlásil? – Zadrž, smělče, vykřik’ stařec a juž lampu svoji zhasil, po tichu mluv, co chceš říci – – Nebojím se pranikoho, zpověď mou bůh slyšet může, věřte, takých není mnoho, šeptat tiše jako jiní nemusím já v zpovědnici. – Slyš mne, zadrž!... Chvíli ticho. Proti sobě při měsíci stáli oba, bledým světlem zaplavoval prostor v šeře, jak moh’ slabým svitem vniknout skrze rýhy, kterých dvéře 140 byly plny, kmet stál zpříma o zádeň byl opřen zády, na celičkém chvěl se těle bez moci a beze vlády, šedý vlas mu poletoval vlhký potem kolem hlavy, v důlkách jako blýskavice zrak se ob čas zamih’ žhavý; na slámě dlel klidně tulák upíraje bez soucitu vytřeštěný zrak v tvář kněze v luny matném polosvitu. – Co mi chcete – neznáte mne a já rovněž neznám vás, mezi námi jako moře leží celý dlouhý čas mojich toulek, mojí muky, ztraceného mého žití; jděte, co mi je váš biskup! Srdce moje s vámi cítí, mně vás opravdu je líto, nebojte se, nejsem duch, tulák leda za váš nocleh šeptající: zaplať bůh! – Ty mne tedy nechceš udat, ty mne tedy nechceš zničit? zašeptal kmet, nové símě naděje v své hrudi klíčit cítil náhle, zrak mu přešel, až se mu v něm slza chvěla, nebyla tak přece marná jeho dlouhá snaha celá! Dobře tedy, děkuju ti, ty odejdeš před svítáním, dříve, nežli jitra purpur s polibky se skloní k stráním, zde máš – a juž sahal v kapsy, hledal ve zimničném chvatu v plášti svém, co mám zde, vezmi, nahradit chci tvoji ztrátu, jenom odsud – Podával mu vše, co našel; ale divě cizinec se vztyčil s lože, smích mu sevřel pohrdlivě tahy bledé, potupou se hněvu rozlil v tváři celé, záplavou až studu schvátil hlubé rýhy v jeho čele. – Nechte si ten Jidášův groš, rcete sám, co dnes mi platný? Špatný syn jsem v očích vašich, však vy též jste otec špatný. Nechci déle překážet vám, sotva více sejdeme se! Prudce povstal, sebral mapu, zvedl hůl. Leč kmet se třese, slzy dlouho zadržené zoufale ho v duši pálí, 141 jako lávy vodopády v mramorovou tvář se valí, ret se chvěje jak list v bouři, mluvit chce a jen se cuká, vůle káže, ale zbujně napíná se tuhá ruka, vůle káže, ale srdce koleno v prach dolů nutí jako k prosbě, k odpuštění, k prominutí, k obejmutí! – Neodcházej takto, slyšíš, takto neodcházej, synu! – Co pak chcete, tulák chladně odpovídá, stopen v stínu, vždyť mne odsud vyháníte, nechte mne, vás neznám, pane! – Jedno slovo, za tu slzu, jež na tvoje ruce kane, jedno slovo, shody, lásky, vždyť jsem jak ty člověk bídný, odpuštění! – Nuže dobrá, tulák odpovídá klidný, odkládá hůl i svou mapu, nuže tak vy litujete, veřejně vy přede všemi za syna mne uznat chcete, veřejně i před biskupem, jenom touto za podmínkou: chci se pro vždy rozloučiti s mládí svého upomínkou, s životem tím, v kterém hořkost byla nápoj mi a jídlo od toho dne, co mé oko děsnou onu pravdu shlídlo. Budiž tedy, uznáte mne, dáte mi též svoje jméno, všecko bude vyrovnáno, všecko bude zapomněno, vy můj otec a já syn váš před bohem a přede všemi! S vytřeštěným zrakem stál zde stařec zsinalý a němý. – To jsem neřek’, náhle zalkal, to jsem neřek’! – Nuže tedy proč mne, pane, zdržujete, věřte, v kroků vašich sledy nehodlám se více mísit, zase jako před lety odejdu sám, neuznaný, zavržen a prokletý! A chtěl jití. Stařec divě zastavil mu cestu rázem, sklonil se až k jeho nohám, div že nepoklesl na zem. – Poslyš, synu – vím, jsem vinen, ale láska tvoří divy, nechci ani odpuštění, chci jen, bys byl spravedlivý; 142 vždyť já, co moh’, co v mých silách, ba i nad ně dal ti všecko; vzpomeň, kterak mojí péčí žil jsi šťastné, šťastné děcko v středu lidí dobrých, dal jsem všecko tobě vychování, studoval jsi – čí to vinou, že jsi náhle, z nenadání prchnul z města, nechal práce, studií a cesty k cíli, že’s jak divoch začal žíti bez morální v duši síly, čí to vinou, že jsi kradl? – – Dobrá, dál jen vyčítejte! noční host mu převzal slovo, jenom dříve sobě dejte rozhřešení! Ovšem děcko vychoval jste vzornou péčí, otce dal jste mi i matku, šlo to pěkně, ale v léči, kterou chytře nastrojil jste, uváznul jste naposled. Život začal náhle kapat v duši moji žluč a jed, spolužáci nejdřív začli: Otec tvůj se za tě stydí! Prstem na mne ukazoval skoro každý druhý z lidí, veřejně jsem pohaněn byl, víte, před svým doktorátem šel jsem se vás pěkně zeptat, kterak v řetěze tom zlatém vyjímat se budu pro smích bez otce a beze jména tenkrát, dvacet let je tomu, poznal jsem, co žití cena. Nechtěl uznat jste mne synem, odkop’ jste mne od prahu a bez jména plouti světem já jsem neměl odvahu; vy jste čekal právě tenkrát jak teď cestu k důstojnosti, vy jste bál se a já v oběť padl vaší ctižádosti, zapřel jste mne – co mi zbylo? tak jsem stal se tulákem, ničemou a bezsenných jen vašich nocí přízrakem. Víte, tenkrát naposledy, pět let právě bude tomu, mimochodem přístřeší jste dopřál na noc mi v svém domu. Byla zima, bez kabátu já se třás’, vás soucit jal – aneb pasť to byla, nevím, dal jste mi ten žlutý šál, ale na sousední faře znali jej, a snadný soud: já ho ukrad’, sebrali mne, a já nesl tíži pout, vaše krev ta pouta neslanesla, a tak i váš dobrý skutek byl mi kletbou, otrávením, zdrojem nových muk a půtek, 143 vzpomeňte jen, kterak bídně před soudem jste tenkrát stál a dle pravdy přísahal jste, že jste onen šál mi dal, jak jste malý byl v té chvíli, jak jste prchal ze síně, odkud mne též propustili jisti o mé nevině. A co dále, neptejte se, ničema jsem, darebák, bratrem mým jen stín je v lese, v luhu vítr, v poli pták, ty nemají rovněž jména, co jim lidská řeč a cit? Nechte mne a buďte s bohem, nechte mne juž odejít! – Nuže dobrá, já tě uznám, stařec zalkal křečovitě, uznám, že jsi mojím synem, moje krev, že’s moje dítě, ale pozděj’, po své smrti, aspoň po té visitaci!... – Škoda slov je, nedělejte zbytečnou si dále práci, buď mi vraťte, co jste řadou let mi denně znova krad’, čest a jméno, nebo nechte všecko být jak posavad. Vzchopil se, vzal hůl a mapu a chtěl rychle odejíti, ale stařec divým skokem do cesty se jemu řítí, obě ruce natahuje, tělem svojím kryje vrata: – Zůstaň, takto neodcházej! Což má býti vrchovatá míra mého utrpení?... Ale on se vytrh’ prudce: Odpuštění, život, pane, všecko máte v svojí ruce, bud mi vraťte, co mi patří po zápasu roku mnohém, neb mne nechte, já vás neznám, děkuju vám, buďte s bohem! Čekal chvíli, na kolenou před ním ležel nyní kmet, zdrcen jako ranou blesku, divě chvěl se jeho ret, prsty hrály křečovitě, oči byly jeden plamen, záchvěv hrůzy vlas mu ježil – ale srdce bylo kámen, ruce klesly, zakryl tvář svou, k zemi jak jej srazil žel, tulák hlavou pouze potřás’, usmál se a odešel. 144 Zatím v boji tmy a světla zvítězila časná zora, údol plný par se stmíval, živým ohněm plála hora, jitra úsměv letěl krajem, zbouzel ptáky ve hnízdech, klasy rosou operlené vzbouzel větru hon a spěch, kohout utich’, skřivan začal zpívati svou ranní ódu, ve všem viděl’s ples a souzvuk, radost, smíření a shodu, v chlívě zabučely krávy, králík v koutě pod nima mih’ se jako bílý přelud a zastřihal ušima, holubi z tmy holubníku vyhoupli se v peřejích, v azur znikli jako dlouhé věnce růží sněhových, kdesi v dálce pes zaštěkal, zařehtal kůň, ba i páv na hřebenu střechy rozpjal chvostu svého zlatohlav jako v pozdrav slunci, které vyhouplo se z letních mlh, až narcisům na zahradě slzou zlatý pohled zvlh’. Jitro, jitro! Z chaty vyšel starý pastýř, v ruce roh, usmál se a oddychnul si a vzdul tváře, jen co moh’, a vše vrata a vše dvéře u statků a chalup divem jak na povel čaroděje rozlétly se v chvatu divém, skot a brav se valil jimi, práskal bič a hrčel pluh, juž i v pole osamělý zapad’ skřivan, dobrodruh, náves brzy ztichla zase, jako jindy vše šlo dále... beze smyslů, bez vědomí starý farář ležel stále mezi vraty u stodoly. Na to začal hučet zvon, na návsi a cestou k faře nastal ševel, ruch a shon, hmoždíře tam podél stráně železnými štěkly ústy, až se údol rozhlaholil halen v dýmu příval hustý, kantor brejle šinul k čelu, ku intradě kynul hlučné, kotly hlasně zabouřily, zavřeštěly trouby zvučné, družičky v před tlačily se sypat květy podél dráhy, kočáry od města jedou – biskup juž tu bude záhy, 145 kostelník div nevykroutí dlouhý krk si na zvonici, vřava, zmatek, ale farář neslyší ty jásající kolem zvuky – mrtev ležel, jak mu v těle srdce puklo, srdce, v kterém v oné chvíli tisíc vášní v bouř se shluklo, srdce otce milující, srdce kněze plné vzdoru... Náraz ten byl příliš silný, srdce puklo v tomto sporu, ležel tiše mezi vraty, větřík jeho vlasem hrál, pot mu líbal s šedých skrání... Do ciziny dál a dál za vsí kráčel tulák – nyní zarazil se v pouti svojí, zvonů hlahol v sluch mu donik’, v nitra svého nepokoji na shon plesný s pahorku se obrácený do vsi díval, slunce plálo, pažit voněl a nad hlavou pták mu zpíval. 146