Duo z pravěku.

Duo z pravěku.
Tubalkain. Ve výhně lesku zářivém já prudce buším kladivem, já vyňal hmotu z lůna hor a za kštici chyt’ meteor, mnou začal člověk býti! Co země, nebes nádhera? Kůl, kladivo a sekera, toť první páky žití! Jubal. Na břehu seděl jsem v rákosí, poslouchal, co písní nanosí tam ptáci, a stromů šum a proudů spád a ptáků zpěv se posavad v mou duši vrací, a v světlý den a večer tmavý mi šumí kolem hlavy ten nápěv smavý. [17] Tubalkain. Do stínů strmých bananů má žena vyšla ze stanu; šleh ohně pad’ jí na čelo, na prsu nahém viselo a pilo moje dítě, a výhně blesk a ran mých třesk mu vzňaly v malých očích lesk, lesk jitra na usvítě. Jubal. Co dumám skloněný nad vodu, ve očích blankytu lahodu, laň bílá má dcera, přišla, vánku let, a s retů mých vzal její ret vše, co má duše snila! A po čem srdce tak práhlo, do korun stromů to sáhlo, v nich písní táhlo. Tubalkain. Jak žehnám nebi, že jsem živ! pod rukou denně sterý div mi klíčí jako v pralese, kam přes noc poupat nanese máj, sladký země vládce. 18 Co ty jsi? – Pila! Co ty? – Rýč! a ty? – Já řetěz! – Ty? – Já klíč! ó věčná radost práce! Jubal. Nadšení, radosti, kouzla ples! Písní mou zvoní juž celý les i řeka, jí šumí třtina, jí cvrčí hmyz, do jilmů korun a stříbrných bříz do hrdla ptáků stéká! Čím ty zníš? – Naděje zvěstí! Tebou se musí v svět snésti modrý pták štěstí! Tubalkain. Les vymýtěn jak bodláčí, jdu dále, svět mi nestačí, před jitrem pustých na ladách jsem pluhem první rýhu táh’, v noc stavím město z kovu; lev, tygr, orel, hyena, vše pod mým šípem zastená, vždy bohat chodím z lovu. Jubal. Všecko, co znělo v mé paměti, vlíbal jsem v rty svému dítěti tak tiše! 19 A celičký můj život byl, jak mír a poklid bych jen pil, a vesmír byl má číše. Já zpíval ve dne i v noci, lev s tygrem ke mně krotcí šli jako k otci. Finale básníka Ten v písně rhytmu a ten v kladiv ruchu dvě křídla tvořili ti, lidský duchu! ó kdybys oběma ty stejně vládnout uměl, líp velké básni té bys porozuměl, jež, tmy a záře chaos, v noc se řítí, a sluje dějiny a sluje žití! Ó slepé fatum, že jen básník tuší, proč v souzvuk vždycky nesplývá pěst s duší, proč obě křídla nerozpnou se v shodě, to po myšlénce a to po svobodě, že lidský čin jen darmo hledá štěstí a píseň jest jen marnou jeho zvěstí?! 20