Marsyas.

Jaroslav Vrchlický

Marsyas.
Zas vidím jej, ve božské kráse jak vzpjal se veliký a nah a odbojníku v bleskném jase jak rázem kůži s těla stáh’. Krev horká vodotryskem blyskla a zlatým hvězdám ve tvář tryskla a padla nazpět v černý prach. To zasloužil si plným právem, proč nesmrtelných být chtěl druh? Proč nešel s všedních lidí davem? Proč srdce svého tajný ruch 27 chtěl v dětské pýše k hvězdám vznésti? Proč promrhal své lidské štěstí, by potom nad ním smál se bůh? Ó básníku, tys roven jemu! Jak on vyzýváš bohy v boj, nač toužíš nebes diademu svých ňader snoubit nepokoj? Ó zapři ten vzlet duše hrdé i pýchu, z lidí, skály tvrdé, chtít pravé lásky kouzlit zdroj! Však nadarmo! Ty dál se řítíš, tvé vášni malý celý svět, bůh nad tebou, ty sotva cítíš kyj hromný, jenž tě kácí zpět. Ba ještě jásáš plesnou mukou pod nesmrtelných těžkou rukou když, ubohý, smíš krvácet! 28