Na dvě antické masky tragoedie a komoedie.

Jaroslav Vrchlický

Na dvě antické masky tragoedie a komoedie.
Nač vyňali vás z lůna matky země? Jste bájí teď, jež z daleka a temně v sluch lidstva padne, a jak padla, zmizí. Váš bol i smích je nyní světu cizí; hlas vaší věštby svět víc nepochopí, neb vymřely v něm velkosti vše stopy, žár nadšení a plamenné sny krásy. Jen šklebte ústa, potřásejte vlasy! věk náš jde lhostejně a plaše kolem jsa nehnut ani smíchem ani bolem. A jaké světy kryjí vaše tahy! V těch zuby svoje cení výsměch nahý a v druhých bolest ztrnulá a děsná spíc v těžké křeči trhá ústy ze sna, v těch fatum, před nímž se i božství kloní, v těch smích i fatu rolničkou jenž zvoní, v těch Olymp celý a v těch země celá, v těch ples a žert, v těch hrůza zkameněla! Ó čas, kdy člověk smích svůj a své žaly jak vyslovil – hned Musy z nich se staly! Teď zpustla země. Oblakové šedí nám zahalili zářné slunce krásy, na prahu světa zisk a nuda sedí a poesie v pláči rvouc své vlasy 29 tvář odvrací. Vy nyní mluvte, masky! své tahy světu ukažte i vrásky, svůj zcuchaný vlas, oči vyjevené! Snad čas, jenž honem kvapným kol se žene, se zastaví, snad člověk zase sáhne v svá ňadra, jimiž bouře vášní táhnetáhne, a nezardí se pro slzy svých lící ni pro své duše výsměch jásající, vše, co jej tísní, hněte, bodá v křeči, jak před věky zas lidskou poví řečí! Do tahů vašich jistě bleskem vryly se veliké sny velkých, dávných věků, do tahů vašich nebes Musy skryly své zářné tváře odlesk na útěku. Kde Pygmalion, jenž by objal kámen, svou duši vdech’ mu, roznítil v něm plamen? Ó já se chvěju! svět víc takých nemá, a vaše ústa na věky jsou němá! Ty hrozná tváři, hledím na tě s žasem, tvář Eumenidek, chvějíc zmijím vlasem, tvář Oidipa, jenž měří propast bludu, tvář Ajanta, když poznal blud svůj v studu, tvář Promethea z tebe na mne zírá! Nám chybí vše; i nadšení i víra i vzdoru síla, jež vše pouta láme, nás vlastní mdloba, pozlátko nás klame; tvůj, masko, hrozný bol v nás odpor budí, tvůj hněv nás drtí, pohled tvůj nás studí, 30 v tvých tazích plémě obrů hlavu tyčí, ti velcí tak – a my tak trpasličí! Ty Siléne! – I na tě hledím v pláči. Hle, pěna vína posud vous ti smáčí, jenž zcuchán v divou rozvlněn jest vřavu. Snad před chvílí jsi k němu Nymfy hlavu tisk’ rozkoší zpit, v sluch jí šepotaje žert Priapův i faunů luzné báje. Ó Siléne! v tvých očích bleskné žáry se jistě ztajil Olympu smích starý, jenž v Homera pad’ píseň čaruplnou a v Aristofanu šleh’ žhavou vlnou, střík’ do nebe a blázna čapku pestrou vtisk’ na skráň pravdy, jež mu byla sestrou! Ty rovněž snem jsi – darmo mluvíš ke mně! Nač vyňali vás z lůna matky země, vy staré masky bolesti a smíchu? Nuž v světa shon a v jeho malou pýchu, a vášně starce a dětinské stesky a snahu, jež se za hříčkami shání, vy obě metejte své zářné blesky, ty, bolesti své – a ty, pohrdání! 31