Vereščagin.

Jaroslav Vrchlický

Vereščagin.
Krev, hroby v sněhu, lebek celé stohy; to děsné víc než krásné, řekne mnohý, však pravdivé to, dějin soud zas řekne, a člověk dvacátého věku lekne se toho barbarství, jež bez záchvěvu v ten štětec kladlo barvy msty a hněvu. Ó lidstvo, kletba tvá to neustálá, po muse Danteho a Juvenala zde nový soudce vstává, chvěj se v křeči; on mluví v hrozné, kárající řeči všem přístupné a bez všech komentárů. Krev tvoje v horkém, kouřícím se žáru se hlásí v tobě a o lidskost prosí, o smilování. Zdraní lidé bosí o hladu hynou ve závějích sněhu! V nich trpíš ty – a věru nemá břehu to moře útrap tvých! Ty obra krokem jdeš veliké nad věků tmavým tokem, ty stále konáš velkou práci ducha, leč k vlastní krvi duše tvá je hluchá, ty, hotovo vše v oběť velkou klásti, nemůžeš upíra si s týla střásti, jenž dusí, dáví tě a krev tvou střebe, až země mokvá jí a rudne nebe, ty války, hydry, nejsi s to se zříci. Ó hrozná kletbo! hodna trestající 47 té epopeje krve, lebek, hnátů. Zde rub je, lidstvo, tvého majestátu, věk vynálezů, osvěty a snahy v svém lůně živí, odchovává vrahy! Jen umělec má odvahu a sílu ti říci, lží jsou slzy krokodilů, jež humanita roní, žert jen holý jsou tvoje nemocnice, chrámy, školy, lží všecko, co tvou vzdělaností sluje, když válka jest, kterou on zatracuje! 48