Genius.
Ne, kdybych nevěřil, co jest mým žitím,
že lidský duch, jímž myslím, tvořím, cítím,
jímž toužím k pravdě a jímž hledám krásu,
přec vítězem se zvedne po zápasu,
ne, kdybych nevěděl, že tajuplný
dech vane vším a právě že sklon vlny
jest počátkem zas nové vlny vzruchu,
ne, kdybych tobě, dějin zářný duchu,
měl vrhnout na tvář Satanovu masku
a zapřít nadšení, cit, vášeň, lásku,
vše, proč jsem probděl dlouhé noci v žalu,
a říci měl: jdi, klameš! – k idealu! – :
pak mohl bych snad píseň umlčeti,
jež s mojich rtů na křídlech hněvu letí,
tvář zahalit a odvrátit se v studu. –
Já věřím ale, proto mluvit budu!
Vy, jako vždy, i teď najdete kámen!
Nuž uhoďte!
Na čele žhavý plamen
sám genius jde nepoznaný světem.
Vy s mračným čelem a vy s šklebným retem,
snad máte pravdu, stará jsou to slova,
jen třikrát žel, že pro každý věk nová!
„Hle, jaký zločin! On má lidskou duši
a jaký zázrak! co jen v bázni tuší
105
sen tisíců, on vyslovit má smělost.
A on to činí! Jeho osamělost
jest Sinajem, na rtech mu hromy bloudí.
Jak nechvěti se! Vždyť on kouzlem loudí
lid za sebou, on drtí staré modly,
květ roste v písku, kde on krokem prodlí,
on promluví a duším rostou křídla,
a srdce rozpějí se, která stydla.
To nesmí býti! Nač to slovo „světlo“?
My neřekneme jaru, aby květlo,
ni slunci: „bleskni sítí mhy a mraků!“
ni lesu: „šum!“, ba ani: „zpívej!“ ptáku,
nám líto je, že samo se tak stává.
My chcem být v stínu, nač ta záře žhavá,
jež sluje pravdou; pryč s ní! příliš pálí.
My chceme šer, ať nezří svět, jak malí
jsme ve svých snahách, malí ve své práci.
Nechť kolem nás hřmí čas, nechť v letu kácí,
co v cestě mu, my vyhneme se stranou.
Co nadšení? tu frási známe planou,
let prostorem? chcem prach, ten neoklame,
o Faetonu báj, tu dobře známe.
My v závojích se skryjeme své slávy,
a hle, ten barbar trhá nám je s hlavy,
ten Hun, ten Vandal, dívá se nám v duši;
teď komárem jest, který sen nám ruší,
leč brzy bude krahujcem i supem.
Jak, ustoupit mu? Myslíte, že s lupem
on spokojí se? Ach, on půjde dále!
A proto rychle připněte ho k skále,
106
sem, slino posměchu, sem, trní hany,
sem kříž a hranici! Do každé rány,
jež pálí jej, tam nalejte jed s žlučí!
Chce trpěti, nuž dobře, ať se mučí!
Chce býti světlem, dobře – máme plamen,
kříž pro Krista a pro Spinozu kamen,
pro Huga exil! Co chce? Máme všecko!“
Tak hovoří a zapomněli, děcko
že Herkul byl, když ve kolébce hady
svou pěstí drtil, že byl Apoll mladý,
když zabil draka; dávno zapomněli,
že nemůž dlouho zůstat obzor ztmělý,
že musí přijít jitro nachem rudé,
že on jest zora, která sluncem bude,
že rovných jim svět měl již dávno více,
že lidský duch jest rozsápaná lvice
a genius jest bujné její lvíče!
Nu jděte jen, své připravujte biče,
nuž jděte, zkuste mládě lvici bráti,
nuž jenom blíž! Juž slyším matku řváti...
a divný tón té drsné hymny její
mně šlehá v péro, moje rty se chvějí,
má duše jásá, v tomto hrozném řevu
zní života ruch, bouří síla hněvu,
smích Juvenala s Dantovými hromy!
„Což neřekl kdys Boucher, že jsou stromy
přec málo zeleny? Hle, on se rouhá,
on nevěří nám, jde, kam jeho touha
107
jej zavádí a mysl bludem jatá!
Což neřek’ Horác, že jest cesta zlatá
jen prostřednost? On spěje nad hor čely,
toť zločin chtíti víc než my jsme chtěli.
A Boileaux což nehodil dost tuhý
kruh na šíj poesie? Nač ty duhy
a nač ta slunce? Bludičky nám stačí.
Nač vždy ten přechod od radosti k pláči,
od modlitby ku dithyrambě smíchu?
Nač hloubání to, nač to snění v tichu,
nač zvuky kladiv kyklopických v rýmu?
Hle, v jaké cetky tuto špetku dýmu,
jenž pod lebkou mu vře, on obléká si!
Šat harlekýna dal na tělo krásy!
o rouhání! On mní, že více shody
a kouzla víc má pohled do přírody
a v oko dívčí, v něžné srdce děcka,
než knihy, pravidla a moudrost všecka!
On odvážil se soucitem svým mrhat,
on nehnusil si obvazky s ran trhat,
hnis jejich mačkat, hledat pro ně léku!
Pro jeho hříchy málo máme vzteku.
Sem s kamením! Na drzou jeho zlobu
víc patří ran, než dostalo se Jobu,
víc jedu, než se Sokratu v číš vlilo
a nežli Shelleymu sen otrávilo,
víc pomluvy, víc zlosti a víc špíny!“
Tak hovoří a zapomněli, jiný
že kolem nich věk vzmáhá se a klíčí
a přerůstá jich býlí trpasličí,
108
že hrobař, čas, jde s motykou a rýčem
a v zapomnění tůň je vrhne míčem
a nad jich rovem vesel zazpívá si,
že jim i v hrobě hrůzou vstanou vlasy,
nad mrtvolou rej Eumenidek běsný,
tu starou píseň, ten řev lvice děsný,
jež ubránivši v půtce svoje mladé
na těla vrahů mocné spáry klade
a lízá krev a řičí v stonu táhlém
a pouště žízeň plá jí v oku zpráhlém.
109