Vzpoura soch.
V svou dílnu vešel, bylo před půlnocí;
své druhy opustil, neb zas té moci
dnes propadl, jež stále žitím za ním
se valila, jež vrásky jeho skráním
a duši jeho genia blesk vryla.
Sám ptával se: Kdo je ta divná síla,
jež křídla orlí dává duši mladé,
jež často dlaň mi na rameno klade
a láká víc než luzný pohled ženy?
Jak oř ku její voji zapřažený
se musím, kam chce ona, vrhat slepý!
A v dobách takých chápal velkolepý
boj Jakuba s andělem Hospodina,
boj ducha, s kterým válčí hmota líná,
boj světla s tmou, boj smrti se životem.
A jakby bodán neviděným hrotem
vstal, setřás’ rázem s duše balvan nudy
a s čela stíny starosti, a trudy
své zapomenuv, vítěz ve zápasu
zas v cíl svůj věřil a šel hledat krásu.
V svou dílnu vešel. Kolem šero stinné,
jen velkým oknem luny mdlý svit vine
se na podlahu a jak mrakem pluje
tam na hoře, zde stíny přeletuje;
kol na podstavcích v dlouhých plachet řase
se tměly sochy, v koutech, v oknech zase
113
směs odlitků a nad vším luny hebký
svit chvěl se jako závoj u kolébky.
A kolébkou jest umělcova dílna;
myšlénce, děcku, veliká a silná
zde matka, krása, podává prs žití.
Kdo vejde tam, ten teplý dech vždy cítí,cítí
jak spících bytostí; jej kouzlo zmámí
tak mystické, jsouť tyto dílny chrámy
pro příští věk, až klesne víra v rumy.
Zde žije všechno. Touhy, sny a dumy
spějící v nebe po orlově stezce
zde v klikaté se jeví arabesce,
již nakreslila ruka roztržitá
snem idealu, věčnou krásou zpitá.
Jsou asyly, kam vždy se davy skryjí
všech bohů vyhnaných, kde poesii
ve světě zisku, útrapy a špíny
vždy kyne oddech vlídný, pohostinný,
jsou záhony, kde símě vtipů klíčí
na plémě bídné, chabé, trpasličí.
V svou dílnu vešel, teď se volným cítil.
Sen duše své, za nímž se léta řítil,
stál veliký a nedostupný zase
před ním v své božské, nesmrtelné kráse.
On usmál se a sklonil v dlaně hlavu.
Sed’ na balvan a v myšlének svých vřavu
svou pustil duši jako chlapec draka
ve větrů svár, by vzlétl nad oblaka.
Hned věřil vše, a hned se vysmál všemu.
114
Noc byla tichá. Náhle zdálo se mu,
že mezi kamením cos vzdechlo tiše.
I ohlédl se – Ticho, cos tu dýše,
cos hýbá se, jde blíž. – Ó těžké snění! –
Chtěl povstati – však v tomto okamžení
co snil, to hotové juž před ním stojí,
a z koutů dílny postavy se rojí,
co teď mu ještě balvan v oko kmitá,
z mlh noří se a je to AfroditaAfrodita,
jak druhdy vstala sličná z klínu moři.
A za ní jiné postavy se noří,
a brzy v měsíci, jenž oknem skvělý
plá v dílnu, stojí před ním Olymp celý
a geniové, reci, polobozipolobozi,
ať mečem juž anebo blesky hrozí,
pak andělé a proroci a svatí
a Madonny – vše před sebou zří státi,
ten národ kolossů, jež nosil v duši,
jichž srdcí tlukem jeho srdce buší,
sny vtělené, jež odchovával v muce,
kol kupí se a vztahují své ruce
a v jedné směsici se k němu řítí
a volají:
„My nechcem, nechcem žíti!
Kdo právo dal ti v myšlének svých sporu
že lákat, volat smíš nás ze mramoru,
kde věky spíme poklidně a tiše?
Jak zlíbí se tvé malicherné pýše,
tak dlátem zbouzíš nás a pověz, k čemu?
Ten věk, v němž dáno vzplát geniu tvému,
115
jest krásy sok, to kramářův jest plémě.
Ó šťastní druzi, které skrývá země
kdes na Hellady nivách, které rumy
teď ještě tají střežíce jich dumy!
A kletbou nejhorší buď ruka kletá,
jež najde je a vrátí světlu světa,
neb tento věk je mrzký, tupý, podlý,
on nemá bohů, on má pouze modly,
on kleká před zlatem a kráse plivá
v tvář vznešenou, on lhostejně se dívá
na božství v soše, v obrazu i v básni.
Ó požehnaní vy a třikrát šťastní,
ve válek vřavě kteří ztroskotáni
jste ušli kramářů těch pohrdání
a nemusíte Olympickou krásu
po dlažbě vléci luze ku pospasu!
Vy šťastni též, kdo v hlavě mistrů spíte
a šťastni, dokud jen se nezbudíte!
Ó klet buď čas, kdy ruka dláto zvedne!
Proč nenecháš nás ve mramoru ledné
spát hrobce věky? Proč nás k žití křísíš
a v hanbu doby bez soucitu mísíš
tu čistotu, květ vlastní duše ryzí?
Nech spáti nás! Nám tento svět je cizí.
Byl ovšem čas, kdy sochy ze mramoru
se daly volat bez trýzně a vzdoru,
kdy samy mistrům do objetí sletly,
jak idealem v jejich nitru vzkvetly,
kdy Madonny se mistrům zjevovaly
a samy v noci modelem jim stály,
116
však jiní lidé žili. Tato chasa
je lidstva kal, ta neví, co je krása,
ta za ziskem jen šíleně se řítí.
Ó přej nám klid! my nechcem, nechcem žíti!“
Jak šumí proudy na vzbouřeném moři,
kdy fantastické zjevy z mlh se noří
v den podzimní, zář slunce zimomřivá
kdy jako skrze slzy dolů splývá,
a z různých zvuků náhle jeden větší,
v němž všecky splynou, nad ostatní předčí;
tak splývalo vše v umělcově sluchu,
a v šumu, šeptu, hlaholu a ruchu
zas prosbu slyšel úpěnlivou zníti:
„Ó přej nám klid! my nechcem, nechcem žíti!“
Jak v pralese, kde vítr, jenž spal v doubí,
se náhle vzbudí, oddechne si z hloubi,
sta větvím habrů, sosen, bříz a buků
cos našeptá, až v jednom moři zvuků
les tone celý, stříbrný klas trávy
v tom zpívá jako modřínu krov tmavý;
a je to šum a praskot, je to lkání,
až dutý zvuk jak trouba z nenadání
vše přehluší a zní v to vlnobití:
tak zde hlas bouřil: „Nechcem! nechcem žíti!“
A jeden hlas děl: „Žití tak je krátké,
a ženy objetí tak příliš sladké,
nech planých snů a matných horování
a užij mladost, dokud kol tvých skrání
117
se míhá zlatá clona dívčích vlasů.
Chceš, blázne, větší najíti snad krásu
a štěstí, než jest ve náručí ženy?“
A druhý pravil: „Celý vybájený
tvůj svět se zřítí dechem skutečnosti.
Buď moudrým jen! jdi drahou prostřednosti,
je ujeta a věru pohodlna,
tam závisti tě nepostříká vlna,
smích pokrytců a podlých blbců slina.
Na duši tvou pomalu lehne špína
a budeš rovný jim a nechají tě.
Víc ideal tě nesláká v své sítě;
muž ctihodný a občan – a to stačí
k jhu všednosti, v němž celý svět teď kráčí.
To vše ti dáme, nás-li necháš spáti,
když přestaneš nás z klidu burcovati,
když ušetříš nás pohledu těch davů,
jich úsudku a žvastu, jež zvou slávu; –
a nechceš-li, my zabráníme tomu.“
A v jizbě šum a ruch a bouře hromu,
a sochaře v tom divý strach se chápe.
Sta bílých paží teď se po něm sápe,
sta noh se splítá a sta rukou hrozí.
A furiemi jsou teď klidní bozi.
On cítí, jak jej paže jejich škrtí,
jak tíha vlastních jeho snů jej drtí,
hněv vstává v něm a jako lvice třese
svou hřívou, síla obrovská v něm hne se
118
i vstane, zahřmí: „Vy musíte žíti,
já tomu chci, vy, jenž jste vlnobití
a chaos,vřava, zmatek, smečka lítá,
klid budete a jas, z nichž Afrodita,
mé velké dílo, vstane v plné kráse.
Zda ptal se bůh v pravěku šedém čase,
když jeho tvůrčí dech chtěl prohřát hmotu:
chceš, otroku, chceš vzplanout ku životu?
Zda přemítal, co bude trpět jednou?
Já též jsem tvůrce, fata rukou lednou
vás chytnu, do výhně vás krásy hodím;
za pomstu, člověk že se na smrt rodím,
vy musíte žít pro vše příští časy!
Můj život za váš!“
A zas bouřné hlasy
všech vzdorujících dílnou hlučně zněly,
hněv obrů odsouzených po věk celý
být stráží paláců a panských sadů,
hněv kariatid, jež tu kují zrádu,
že jednou břemene a nudy syty
s beder svých svrhnou portály a štíty,
hněv bohů, že tak dlouho luza smělá
smí zrakem frivolním jich čistá těla
bez trestu hltat. Hněv ten rostl v moře.
A oknem dílny plála ranní zoře,
když s ducha svého stíny v strašném boji
se sochař zbudil – ticho, kolem stojí
vše jako v noci, když se domů vracel.
Krok noci poslední se s nebe ztrácel
119
a vítr veselý vál ulicemi,
a třásl silně stromů haluzemi,
a vlny v řece v čilejší běh čeřil.
A člověk, který zápasil – juž věřil,
a světlo, vítr, z ulice ruch čilý,
kol torsa jeho prací nové síly
v něm zbudily, proud, který nepodlehá,
nechť doby zloba sebevíce šlehá.
Ta síla, lev, jejž všednost neztrmácí
a urážce jenž v odvet praví:
K práci!
120