Venuše.

Venuše.
Číš světla k zemi nachýlil den mladý, kol se rosa třpytí, červánek hvězdy rozptýlil, a pouze jediná jen svítí. Z ní padá mír mně do duše, ta hvězda se jak oko dívá, to hvězda tvá, ó Venuše, tvá hvězda tichá, sladce snivá. I patřím na ni s důvěrou a potápím se v staré báje, a vidím, s divou nádherou jak sen mé duše v pravdu taje. Ó paní lásky, na světě ač nemáš, kam bys kladla hlavu, ve matném lesku perletě té hvězdy zřím tvou celou slávu! Ó divný lesk a báječný! zář vlasatic, jež nejsou více, neb jak by zážeh sopečný pad’ v aureolu do měsíce. 132 Tak měkký a tak utlumen, jak vše by z něho vláhu pilo, tak čistý, zářný, jak z pěn tvé božské tělo vystoupilo. Ó z tvojí tváře oválu nach lehký tam se nyní ztajil v lesk perletě a opálu, div, o němž člověk věčně bájil! Ó zázrak! záře plamenná, to vlas ti padá s čela dolů, zřím ruce tvé a ramena – a cítím v duši osten bolu. Tvůj zrak se na mne usmívá, den roste a tvá hvězda smavá již hasne a se rozplývá. Mé duši soucit křídla dává. Mne chápe radost nesměrná, jak v chrám by noha kráčet měla, kde stojíš velká, nádherná, jaks vyšla z ruky Praxitela. 133