Svítilna Diogenova.

Jaroslav Vrchlický

Svítilna Diogenova.
U lože mého, když tmy nad ním visí, kmet často stojí nahrbený, lysý, ve dlani jeho svítilna se chvěje, mně dává ji a potupně se směje: „Ty hledáš pravdu – nuže vem to světlo a uvidíš, jak chřadne, co dřív květlo, všech věcí jádro uzříš v její záři, zášť v srdci, kde jest úsměv přízně v tváři, led v duši, jejíž okem teplo sálá. Svět bude před tebou co holá skála a z každé kolébky rov bude zívat; šum lesa, řeky ruch i ptáče zpívat ti bude jednu píseň zla a zmaru. Však poznáš pravdu. Ve nadšení žáru zisk uvidíš a marnost v práci ducha. Nuž vezmi, co ti dává dlaň má suchá!“ Já mlčím, chvím se; anděl však, jenž hlídá ráj duše mé, ten za mne odpovídá: „Jdi, starý bloude. Svítilna tvá klame, kmit pravdy tvojí, věř, že špatně láme na lampy skle, na němž jsou věků saze. Snad žiju v bludu, mně jest však v něm blaze. A kdybych z lásky k pravdě z ruky tvojí vzal svítilnu, z které se pravda rojí, na tebe nejdřív posvítil bych sobě.“ I zmizí v ráz. – Kol ticho jako v hrobě. 138