HYMNA LAZAROVA.

HYMNA LAZAROVA. (1880.)
[143] I. I.
V tmu uvržen, ač zrozen v světle žíti, v prach povalen, ač určen k zlatohlavu, syn potupy, ač očekávám slávu, v let hotov padám přes otázku bytí. Vždy týž a jeden v sterém žiju tvaru, mne křídlo dějin nedotklo se v letu, vždy týž jsem v lidstva úpadku i květu, v Sibiřském ledu i v Libyckém žáru. Já nosil cihly k stavbám faraonů, já nosil kámen ku bastilly věžím, dnes u boháče zlacených vrat ležím, před chrámem zítra v lidstva šumném shonu. Já na Gangu jsem seděl pod lotosy, já dumal v zpráhlém písku Thebaidy, mnou věků všech a lidí chvěly bídy, vždy slzí zrak můj a můj ret vždy prosí. U paty kříže zvedám dlaně v pláči, skráň ukláním před popraviště schody, dnes v žízni úpím o krůpěji vody, ač sotva ocean mým žárům stačí. 145 Jak fantom králů sny se často míhám, krok, v dějinách jejž činím, sluje věkem; mně Krista úsměv jediným byl lékem, stín padá na svět, když pěst k nebi zdvíhám. Dnes nasycený soustem chleba malým, jsem věčně, věčně nenasycen láskou, a Job i Lazar pouhou byli maskou, v ní pláčem zrytou skráň svou posud halím. Jsem žebrák bídný, jemuž všeho třeba, dnes holi k chůzi, zítra k boji meče, jsem člověk, který věčností se vleče, hned o myšlénku lká – hned o kus chleba. Jen ob čas zvedám zbodané své ruce a křičím k nebi: „Člověk jsem a hynu!“ Jen málokdo mne zří neb kráčím v stínu a za mnou lačný chrt jde – revoluce. 146 II. II.
Když o ideách rozumoval Plato na hlavě s věncem a s pohárem v ruce, kdo všimnul si, že otrok úpěl v muce, hvězd dotýkali se – a já byl bláto. Když papež světu žehnal a když městu, jak slunce když stál v prostředku své dráhy, kdo všimnul si, že Lazar polonahý dál úpí v kletby svojí těžkém trestu? Dnes Helota, Spartakův otrok zítra, a po stu letech zvěř vpřažena k strojům, pod jinou formou starým, stejným bojům, v plen vydán jsem byl bez naděje jitra. A bastilla že padla, co měl z toho syn chudoby? Moh’ tančiti, kde stála, však bída zase z hadrů se mu smála, a chtěla jíst – a to je přece mnoho! A žebrák stejně hnis ran škrabal dále, jak před boháče dveřmi v Palestině, vždy v povržení, porobě a špíně, co jemu po tom, když svět zabil krále? 147 Co papež dnes, co zítra caesar dá mu? On jako vždy se schoulí v svoje hadry, on bude dál zahřívat svými ňadry paláců schody a portály chrámů. A nadějí, kterou jej víra živí, sen vyzlatí si, by jí klnul zítra, a koruna jak papežova mitra jsou masky mu, z nichž ďáblův ret se křiví. 148 III. III.
Jen jednou kdos mi řekl: Doufej, bratře! jen jednou padl v tvář mi paprsk světla, a obličej, jejž zloba věků zhnětla, se vyjasnil do slunce lásky patře; Kdyžkdyž v pokrytců a zákonníkův davu šel Ježíš přede mnoumnou, tu stanul náhle a pohléd’ na mne; v dno mé duše zpráhlé v tom sjela rosa nebes, já vznes’ hlavu Aa v světle viděl ne tesaře syna, leč Soucit sám, jenž s nebe zbloudil na zem, chtěl chytit jsem jej – leč on zmizel rázem a lidstvo naň vždy více zapomíná. 149 IV. IV.
Jak dlouho ještě na Edenu bránu já tlouci budu svou mozolnou pěstí, jak dlouho ve snách blaboliti „štěstí“! a v probuzení síti smích a hanu? Mé přemýšlení jedna chmurná řeka, má duma mračno, v němž lká nářku struna, jen sem tam Buddha blesk a Ježíš luna a zase tma. – kdo myslí na člověka? A myšlení je peníz malicherný, dnes ač se leskne, přece málo platí, a proroci a snílkové a svatí jak já svou slzou rosí chléb svůj perný. A myšlení, to jako na obzoře hvězd padání, jež dojímá snad chvilku a konejší dav blouznivců a snílků, však nezapálí – padá tiše v moře. 150 V. V.
Když člověku bůh děl: Zem dávám tobě! za jeho zády ušklíbl se Satan, ten hastroš, z cárů zla a nudy slátán, juž věděl, jak to v příští bude době. Když Kristus řek’: Ó kdož jste unaveni své práce lopotou a vedrem leta! ušklíb’ se Satan: Juž se knuta spletá na chatry hřbet za její lenošení. Co může říci více doba naše, na chůdách ducha jež si vykračuje, jež praví: Moje modla práce sluje, já neznám boha ani satanáše! Zem ke dnu provrtá a hvězdy blíže jak motýlů rej před svůj tubus sláká; však bude míti slzu pro žebráka, jenž v potu, v prachu okovy své hryže? Já pravím: Nebude, neb starý Satan, s nímž svět zachází jako s šaškem dítě, teď sluje sobectví a pýcha, v sítě chyt’ každého a každého je katan. A jako Moloch v klínu rozžhaveném, tak pýcha se sobectvím, Moloch žhavý, své vlastní děti požírá a tráví a chudina jest hladu jeho plenem. 151 VI. VI.
Na modly své měl zlata člověk dosti, a bratr jeho mohl hlady zmírat, skráň Zeva musil zlatý vínek svírat, a v perly skryty býti svatých kosti. A hrdý chrám se musil pnouti k nebi, jen žebrák aby spal pod jeho loubím, vše vzato horám, slujím, moře hloubím. Má bída boha slávou líp se šklebí. To jmění mé a boha věřitelem jsem od věků a právo své jen žádám, a nevím sám, proč zápasím a strádám, a pariou proč po světě jsem celém. Míň model jen a více lásky lidské, míň oltářů, víc lůžek pro mé údy! neb myslit musil bych, že bůh je chudý, a věčné ony chrámy gigantické. A skvosty země a vše skvosty moře že oponou jsou, za kterouž se tají, by člověk snil jen, jaké to jest v ráji a necítil zde jaký trud a hoře! 152 VII. VII.
Ó Smíření! Noema holubice, kdy sletneš k zemi? proč tvé křídlo váhá? Či děsí tebe bědná hruď má nahá? mé kalné oči a mé bledé líce? Nad mrtvol spousty sletlas ve pravěku, kde nyní dlíš? – Snad dřímáš v klínu boha? Kde otálíš? Já čekám leta mnohá, a nikdo víc nemluví ke člověku. Jsou prázné oltáře tak jako hroby. Proč, holubice, bůh ti svázal křídla? Vím, našich srdcí, našich duší zřídla jsou kalna pro tě, je v nich rmutu zloby A sliny výsměchu a žluče záští, že žárliv bůh na tvoje bílé peří tě pro ty, kteří modlí se a věří, ukrývá pečlivě v svém hvězdném plášti. Co pomůže můj pláč? – Na rajském stromu ty sedíš, zde jsi prorokův sen pouze, zde sup je hltavost a havran nouze, ty soudí svět v děl rachotu a hromů. 153 VIII. VIII.
Nač tedy lkám, nač spřádám svoji dumu? nač býlí žluče v zdrané pěstím hrudi? můj nářek sotva soucitu květ vzbudí, a směšný teď jest prorok v středu rumů. Co mohu dělat? Moh’ jsem dlouhou hlídkou mdlý, zpráhlý, zničen přec juž pochopiti, že v bezdno věků stesky mé se řítí, můj nářek že mi novou zbraní břitkou. Kdo není žebrák světa ve okruhu? Zem celá s lunou žebračka je taky, jak Lazar zvedá zaslzené zraky ke slunci oděnému v světla duhu. A slunce samo s všemi planetami, jež známe, žebrák soustavy jest jiné, a dále jde to, až kde v řase stinné mlh bezdných neznán, nepochopen námi, Ten trůní Věčný! A já tvrdím směle, on rovně žebrák jest, neb lásky nezná, a světů vír, sfér hudba přelíbezná mu s čela dumy nezaplaší ztmělé, Sámsám dokud Lazara jak svoje dítě on nepozvedne, který ve jásání na žebřík, po němž dojde do hvězd plání, si splete všecky Satanovy sítě! 154 IX. IX.
Smír světa podmíněn je bytím boha, neb jinak musí klesnout v chaos zpátky, a celý kosmos bude věčné jatky, kde slabšího vaz silná zdrtí noha. Boj o život jste vyhlásili světu, však nadarmo, mne nikdo neutratí! Lesk Edenu mé bledé skráně zlatí a jeho mana kyne mému retu. A bude-li svět souzen, v trosky jeho zář padne s mojí tváře jak svit denní a v pouště bude psáti: Odpuštění! – Pak splní se báj ráje ztraceného. 155 X. X.
Ta báseň kosmu, s tajným srdce tlukem jíž naslouchám a před níž chvím se v děsu, ta epopej, v niž všecko ústí v plesu, ta nesmí skončit drsným nesouzvukem Předpřed dílem boha, na něž slunce vlídný svit rozlévá se strhanými mračny, v hod tvorstva nesmím křičet: „Já jsem lačný!“ ve choral radosti: „Jen já jsem bídný!“ Já musím vstáti z potupy a prachu jak obr skalný, jenž má patu v moři, po těle jemuž hvězdy šperkem hoří a jehož skráň prasvětlo koupá v nachu. A čas ten přijde, rosa padne k zemi, má duše vzplane veliká a čistá se silou Herakla a láskou Krista, a oděn budu celý liliemi! Co bylo žlučí, medem svlaží rety, mé pohanění bude aureolou, jež snad mých útrap dlouhou pláň a holou se rozletí, až vytrysknou z nich květy! 156 Já roven synům světla, dědic jejich, vstříc půjdu nebi, svaté odpuštění jak hlasatel můj padne v duchů pění a nepočetných světů po peřejích Předpřed sebou věčnost naplním cíl světa, neb nemožno, by v tmu a zmatek děsný se zřítil vesmír, duchů žalář těsný. Ráj musí být mučírna tato kletá! Vstát musím, fatum, stařenu tu slepou, by mého světla jas šleh’ v důlky oční, bych vesmíru řek’: Nyní teprv počni, jsa očištěn, svou báji velkolepou! Teď teprv nastane ti doba pravá, jas, vzkvět, ruch, síla, dobra s krásou sňatek, jichž prostředkem nad sporných živlů zmatek plát bude věčná bratrství všech sláva! 157 Obsah
Místo prologu5
Otázka bez odpovědi: Otázka bez odpovědi9
Hlasy ze zřícenin: Duo z pravěku17 Proroci21 Persepolis23 Kohelet26 Marsyas27 Na dvě antické masky tragoedie a komoedie29 Přísaha efebů32 Žal Kyklopa33 Kybela36 Klythie38 Vina42 Quis ut deus44 Báj Indiánů45 Vereščagin47 Dítěti básníka49
158 Básníkovy glossy k hieroglyfům papyrusu v Esne: Na vetchém listu tajuplné rysy55
Dno číše: Noční jízda65 Kallisto67 Pod křížem68 Svit nad vodou70 Zda čítáš, Pane72 Kněz a voják73 Z přístavu74 Sám šel jsem80 Děti XX. věku82 Jsme jako zrní83 Poslední slitování84 Hlasy85 Zjevení88
Při objevení nové pyramidy v Meydunu: V své ruce lampu, která sluje věda91
Pod štítem: Rozhovor99 Kariatidy102 Kritikům104 Genius105 Pohrdání110 Ne, nesmíš zmlknout, bouřná moje písni!112 Vzpoura soch113
[159] Jas na východě: Prolog123 Země126 Duma129 Venuše132 Jak často, lidskosti, tvůj pablesk svatý134 Fuga136 Chrám dobroty137 Svítilna Diogenova138 Bůh139 Jitro lidstva140
Hymna Lazarova: V tmu uvržen, ač zrozen v světle žíti145 Když o ideách rozumoval Plato147 Jen jednou kdos mi řekl: Doufej bratře!149 Jak dlouho ještě na Edenu bránu150 Když člověku bůh děl: Zem dávám tobě!151 Na modly své měl zlata člověk dosti152 Ó smíření! Noema holubice153 Nač tedy lkám, nač spřádám svoji dumu154 Smír světa podmíněn je bytím boha155 Ta báseň kosmu, s tajným srdce tlukem156
Oprava: Na str. 9 v I. verši čti zívá místo zírá.
E: jb + sf; 2002 [160]