ÚTKY SNŮ.

ÚTKY SNŮ.
Útky snů, útky snů pod hladinou duše leží, a sotva oči zamhouříš a prchne všední života tíž, se v osnovu chytnou a běží v skon šedivého dnu. Nejdříve pestré arabesky, hra stínů často burleskních, však brzy skizzy budou fresky a z ghirland květů groteskních se noří dívčí hlavičky a brzy svět snů plničký je blondýnek a brunet smavých a elfů, sylf a najad hravých. Pak hvozd se temný vynoří a rázem leskem zahoří půl slunečním, měsíčním půl. 73 A zdá se tobě, sám žes plul po modré řece, zátokou leknínů a nad snivou se chýlíš hlubinu skrz husté keře lilků, jasmínů. A náhle zachvění, proud rozpění, jenž k nebi tryskne, zhasne, co blyskne, a cítíš, jak se třese zem. To kavalkáda cválá sem osmahlých tváří, bílých turbanů. Sám beduin ty stojíš u stanu, ve kterém leží,leží jak poupě svěží snů tvojich dítě... Kde se vzalo? Jen sečkej málo, a stráže syt chceš se k ní lehounce nachýlit; ji strh bys v objetí, náhle v tom hrom v sluch třeskne ti, zjev sličný uletí, však zbude pro vždy v tvojí paměti. Pak chodby dlouhé zříš a nekonečné a hledání v nich proděláváš věčné, sta trpaslíků se ti v ústret šklebí, sta fantomů po boku tobě tryská, sta příšer chrní, funí, píská, výská, sta potvor v tmě se tyčí, a šklíbá se a kvičí a s klenby na tenké niti 74 zelený pavouk svítí; v čabrace mongola asi plá smaragd takové krásy, vezíra na čepici pštrosího vejce zvící. Pavouk se sem tam kolíbá. Jej chytiti chceš, on se uhýbá a hledneš blíže, pavouk to není, však ženy oko v lásky rozvíření, jež jako kočka divá se chlípně dívá, to oko žhne a mrazí, sta paprsků hází, až zemí plazí se dlouhý, zelenavý svit. Jej chytit chceš a procitneš... Útky snů kořist svou pustí. Cítíš jen, hustí jak stínové kolem se snují, jak venku stromy šustí a šedé mury poletují a v okna tlukou. Neznámou rukou tvá přikrývka se zvedá a jitra bledá zář po podlaze běží a útky snů pod hladinou duše zas leží... 75 Tak tiše bez hnutí leží,leží jak mrtvý pod nehybnou spěží a na tebe civí, škleb cizí a křivý, prázdnota šedivá střízlivých dnů. 76