Skvrny na slunci.
Stále nové na slunci rostou skvrny,
v délce mil se tisíců táhnou v centru;
jaké sluje, krátery tam se tvoří
v hvězdářů úžas!
Žár nad slunce sopečný, tryskající
skal sil bere škrabošku neprostupných,
aby v hloubi pod maskou příkrých tesů
mocněj moh’ vzplanout?
Či snad místy zhasíná divotvorná
slunce síla, ostrovy takže celé
z žáru noří odvěkých, mocných ohňů
vyprahlé pouště?
Zatím slunce, zářící moře ohně,
mění na zem pomalu tvar i jádro,
z látek aby shořelých, doutnajících
s zárodky žití,
Vstalavstala nová planeta, sestra země,
k níž se nové ze hlubin skloní slunce
v nový život ženoucí z rašeliny
kořeny stkané,
[7]
Novánová země, bývalé kdysi slunce,
nová země, zárodků plna, žití
kteréž nové vítězné cestou věků
nastoupí dráhy.
V lůně slunce rodící snad se právě,
jak tě vítat s radostí nebo strachem,
z lázně žárů vystouplá Afrodito,
vítej nám, sestro!
Tam snad výkvět maličké naší země,
výkvět snahy, genia, citu, vůle,
jakýms divem přesídlí v příští žití,
v Paradou nové?
Tam snad staré básnické sny se splní,
pěvců hruď jež tušila v mocném vzruchu,
mozky věštců vítavších v temné dálce
Atlantis zašlou?
Tam snad divem oživnou staré zkazky,
staré mythy, postavy legend, bájí,
světlé stíny nadlidí, velkých, krásných
v prostor se zvednou,
Vv nové slunce, v bezednu nedozírném
jež se rodí, staré co dokonává;
ztiš se země, úloha tvoje velká
blíží se k cíli.
V sklon se chýlí veliké drama věků,
v kterém Olymp s Golgotou, starý Tsion
v moři změny kypících velkých dějů
majáky byly.
8
Doba pláče za námi, doba bojů!
Bajkou bude okovů chřestot, thyrsy
jako žezla do prachu klesnou stejně
ve vlnách světla.
Vábné zjevy! Rozrývat ňadra tuhá
ostrým pluhem nedá si nová země,
sama klín svůj otevře lačným dětem,
kypící plody.
Z lůna hlubin nebude v prachu, v potu
žravý Mamon lámati lesklý kámen,
sama všecko příroda podá
drahým svým dětem.
Volná bude myšlenka, čin a píseň,
zmizí Závist, šklebivý Moloch zisku
dá se v útěk, v hojnosti všech a všeho
nebude bohů.
Pouze život, kypící život bude,
pouze světlo, nadšení, radost, láska,
věčné svátky, příměří věky dlouhé,
bez konce Sabat.
Tíseň zmizí s Úzkostí. Nahá Bída
v páru splyne, bušící srdce Strachu
zmlkne, stádem labutí vzletnou k nebi
paiany šťastných!
Jaké místo v budoucím tomto ráji
chystá osud, Vlasti má, drahá tobě?
Kam se stulíš v budoucím Eldoradě,
matko má svatá?
9
A co z všeho přeneseš v nový život
ze svých tužeb, zápasů, snah a bojů
blažším synům v dědictví bědných otců
ovocem sladkým?
Hříčky snů vše! Budoucnost šerou clonou
halí všecky osudy kosmu. Zákon
neznán žene souhvězdí, řídí živly,
sám snad je božstvím.
Rovnováhou nazve jej chladný mudrc,
láskou básník, hvězdami která hýbe.
Co mu prášek tančící v slunci před ním
s aeony věků?
Jak si mudrc nevšimne hříčky dětí,
které scénu s loutkami hrají před ním,
zmizí všecko před jeho nevyzpytnou,
ledovou tváří.
Vše je tajem, závratí efemerám.
Všecko v nás jen prchavý svůj má život,
s každou smrtí zhasíná staré slunce
jednomu žití.
Takž vy skvrny neznámé v štítu slunce,
ať jste věštky katastrof nebo zdaru,
ať jste nové etapy ve rozvoji
kosmických říší,
Novounovou maskou hledíte na nás, taje,
nových pouze otázek vámi světy
v ňadrech pučí, otázek, pochyb, sporů
zbytečných, marných.
10
Ať tam nové nesmírné tryská žití,
ať tam staré v kaskádách ohně mizí,
čeho znakem rostoucím jsou ty skvrny
ve tváři slunce?
Ty zde dole, nicotná loutko lidská,
hraj si dále vysněné drama svoje,
škubej drátem, na nějž tě v zlobě svojí
zavěsil Osud!
Smýšlej světy, vztýčené obrať v rumy,
spojuj břehy, vysušuj moře, buduj,
řinči kruhy otroctví, třískej pouta,
v převratech nových;
Vybavvybav z temnot úpící duši lidu,
zaveď nové zákony, mravy, city,
nové bohů systémy utkej, znič je,
čím je to Kosmu?
Taje svoje nad tebou sám si spřádá,
hledě bez vší účasti v tvoje spory,
sám bůh všeho lhostejný, v sebe vnořen,
sobě svým cílem,
Jemužjemuž, lidská bublino, nejsi více
s celou bouří ztřeštěných nervů svojich,
ba snad míň jsi nežli ty právě nové
na slunci skvrny!
11