I.
Hvozd chimer.
Jak poutník vyšel, zbloudil v lese.
Kol rozhlíží se plachý host,
vždy lákán dále s duší v děse
zří v dlouhý ten a pustý hvozd.
Kol příšerné se táhnou stíny.
Zda v shnilé vrbě blysk tam nach?
Či zrak to šelem u mýtiny
či bludičky to skáčí v tmách?
Ty štíhlé stromy jsou tak ztmělé,
bez hnutí trčí k nebesům,
v nich vítr usne; s větví stele
se stále nových stínů tlum.
Tam rulík černým okem kývá,
v skal strži číhá lilku květ,
déšť žlutých jehel k zemi splývá,
v něm stezky mizí každý sled.
[15]
Jen oči šelem planou bližší,
jich pod nohou klest zapraská,
let ptačích křídel zazní výší
jak v nekonečnost otázka.
Kam letí asi klínem v šiku?
Tam hleď, jak víří nad strání!
Však poznáš, nežli zmizí v mžiku,
to zlověstní jsou havrani!
V tom jako z výhně holé kmeny
svit červánkový polije,
jich suky v tváře proměněny –
ó hrůzo! To jsou harpye!
Viz křivý zobák, spáry dračí
a svislé prsy jako měch,
z jich peří stín se k zemi vláčí,
zrak rudý jako sopky žeh.
Pod nohou pruhem vlnovitým
se mihne tiše kluzký had,
jen rychle kol spěj krokem hbitým,
zříš klaný jazyk v trávě hrát?
Tu šeré můry na pni holém
bez hnutí, hvozdu jeptišky,
slimáků stříbro trávy stvolem
se táhne v květů kalíšky.
Čím dále měkne vlhká země,
jak v šer jdeš dál a do ticha,
a stínů víc, v jich středu temně
cos občas zalká, zavzdychá.
16
A nikde východ. Nových stromů
jen řady zas a v postavy
kol kalného se kupí lomu
par šedých zástup mlhavý.
Jak slzu květ má rosu v oku
a plod, když touha nesmělá
jej dotkne se ve bludném kroku,
jest hořkého pln popela.
A smutek velký na všem leží
a bez konce ta cesta jest,
tmou houštin dereš se jen stěží,
a čekáš toužně promyk hvězd.
A cítíš, vím to, zhynu kdesi,
víc nikdy šťastný nebudu,
a tupě bloudíš mezi lesy
svých chimér, lží a přeludů.