Žalm epigonů.

Žalm epigonů.
Co chcem a můžem, jak to vše je málo s tím srovnáno, co před námi se stalo od těch, jimž slunce věčné Krásy plálo. Nad duchů úroveň ční jako hory, jdou v hloubku, v centru tkví, vše luští spory; to s Věčností jsou věčných rozhovory. Jsou kolébka, hrob, umírání, žití, jak světloška tvé vedle jejich svítí, a malomocně v noc a zmar se řítí. Jsou hlubé strže, propasti a světy... Zda můžem nad ně? Co náš vzruch a vzlety? Co smrtelnými lze tu říci rety! Vše vytesáno a vše malováno, vše vyzpíváno a vše v žulu psáno, my večer máme, Pane, kde jest ráno? [25] Jdem za nimi, jdem v boji, resignaci, za novým jdem a duch se v starém ztrácí zlým zápasením, každou tuhou prací. Však jdeme přes všecko a jdeme přece. Pad’ kámen v hloub a my jsme v kruhy v řece... O mříž se ubít, je též prchnout z klece! 26