Bůh.

Bůh.
Ani andělé Boha nevidí. Rabbi Akiba.
Byl velký despota a vládl Orientem, měl perly v tiaře a šatil se jen kmentem, dav klesal, pod kola se vrhal jeho vozu, měl tři tisíce žen, vojsk nesečtené šiky, měl jásot zástupů a slávu, ples a díky, měl tisíc trofejí válečném ve hlomozu. Kam hnul se, Boha hledal, svět odpověď mu nedal. Byl chudý myslitel, měl sotva kůrku chleba, džbán vody, knihy své, list papíru – co třeba? Však v řádkách, které psal, lilije rostly bílé, a v dumách, které snil, slavičí píseň zněla, svět byl mu pohádkou a rájem země celá, a šťastným sladkým snem i každá všední chvíle. Kam hnul se, Boha hledal, svět odpověď mu nedal. 34 Pak oba zmírali, král i myslitel chudý, druh druha nepoznal a vážili své bludy, své plaché rozkoše i hořkost, jež z nich zbyla. „Chtěl’s Boha viděti?“ děl démon králi v ucho. Děl totéž mudrci – a na otázku hlucho jen chrapot mroucích zněl, však duše hovořila Jich obou v téže době: „Lze vidět, co máš v sobě?“ 35