DEMOGORGOON.

DEMOGORGOON.
(PSÁNO PO UKONČENÍ PŘEKLADU SHELLEYOVA „ODPOUTANÉHO PROMETEAPROMETHEA“
[49] Ty nejstarší, jenž dříve byl’s, než světy se rozletěly různou drahou svojí, ty věčný, nesmrtelný, bez počátku a bez konce jenž budeš v sobě jeden, jenž nevíš, co je změna, čas i prostor, neb vše to sám jsi, všecko objímaje, (jak Plato tušil tě a viděl Shelley v snech, příroda kde celá byla hostem), ty božství jediné a nevyzpytné, nás jako pýří nesoucí v svém klínu, v tmu halen, světlo za masku jen maje, neb světlo raní a tma úkoj dýchá, rci, zdali cítil’s někdy proudem věků cos pro člověka? Dvakrát věků clona se roztrhla před velebnou tvou tváří a dvakrát stála hora před tvým zrakem a vždycky na každé z nich trpěl člověk, ať polobůh, bůh zván byl řečí lidí, však v jádru člověk, člověka syn pouhý! [51] Ty’s viděl hrdý Kavkaz trčet k nebi pln ledných hrotů ve vichřici sněhu, pln hučících a hřmících vodopádů, pln slují, v kterých ohlasů sta dřímá, jež probuzeny vichry jako lvice hřmí s hromy o závod, a v středu ledu tys viděl člověka, jenž vbitý k skalám, spjat kruhy démantnými Silou, Mocí, řval ku hvězdám své hrozné anathema, před kterým hvězdy putující v mracích tvář zahalily, neb cos jako slza se chtělo plížit nesmrtným jich okem. Ten člověk, lidmi zvaný Prometheus, dal oheň člověku, s ním světlo, teplo a divou sílu, podmanit si kovy, je spájet v přístroje a tvrdé zbraně, a odvahu, vše podstoupit a zažít i zahnat šelmu, jejíž zuby ledy a jejíž ohon vichr od severu a jejíž srst je sněhu hustý kožich, jež duje zimu, kterou tuhne všecko. Při jeho ohni mile praskajícím se rozvázala srdce, ruka vztáhla se po kadeřích vedle snící družky, po její šíji, vyklenutých ňadrech a ústech svítících tmou jako koral. A žíly vřely, srdce divě bilo a poprv člověk šeptnul sladké slovo, jež znělo láska. On mu dal dar písně, jej učil opakovat v sladké notě, co zpívá drozd, čím hýká v mraku orel, co echem opakuje skalní ručej, čím opájí se jasmín při měsíci ve zpěvu slavičím. 52 A za to pykal na skále supem drán. Dle staré báje ty’s vystoup’ z tmy své, to jsi trpět nemoh’, ty’s osvobodil rázem zmučeného, ty’s v propast skácel jeho protivníka, zpupného Joviše kdes na Olympu, tys vrátil opět lidstvu svatý oheň, s ním jazyk, teplo, lásku, pravý život, pak vrátil jsi se v temno dum svých tvůrčích. A věky táhly jako hvězdy nebem, ty bílé jako ovce, když jdou k stříži, ty tmavé jako vrány střásající ku zemi těžké, zkrvácené peří, a člověk žil a bojoval a tvořil, a trpěl znova, propad’ lsti a zradě stvůr vlastních z bázně, jež pochází z viny, a bída rostla výš a výše k nebi, až zatemnila tmu, v které tys doma, že roztrhl jsi titanickou silou svůj hustý závoj. Běda, co jsi viděl? Po tisícletí podobný zas obraz! Zas hora byla – ale zprahlá sluncem, bez květu, trávy, bílá jako lebka; v ní na úpatí jejím spali mrtví od věků již, však jejím na vrcholu na kříži hrubě sbitém visel člověk, na hřebích visel za ruce i nohy, krev stékala mu přes oči a čelo, 53 a v rusém jeho lepila se vlase a padala jak těžké kapky dolů na prsa vyhublá, kde nejsvětější se třáslo srdce ve smrtelné křeči. Zas byl to člověk, tenkrát zvaný Kristus, jenž člověku dal víc než Prometheus, jenž velké chtěl a po svatém jen toužil, a zákon lásky ku všemu a ku všem nad všecky vztyčil zákony a řády. On rovněž trpěl. Tys moh’ klidně z mračen se schýlit k němu, uvolnit mu hřeby, jej vzkřísit, jak jsi vzkřísil Promethea, jej vrátit lidstvu, jak jsi toho vrátil, však tys jej nechal na kříži tam viset a zpátky vrátil jsi se do tmy svojí, v svou lhostejnost, ve mračno svojí dumy. Snad myslil jsi: Nač znova opakovat tu tragedii, která sotva někdy mít bude konce? Jednou osvobodil jsem Promethea, s ním vám vrátil život, proč propadli jste znovu mdlobě vlastní a vině, její dceři? Nepomyslil’s, že člověk, věčné dítě, stokrát znova si zbourá, úsilí co vystavělo. Tak na kříži jsi nechal viset Krista i s jeho láskou, opustil jsi lidstvo, a utajil se hloub a hloub až ke dnu všech tajů přírody a tam se halíš v své tvůrčí dumy. A já darmo ptám se: Když Prometheu, jenž byl rozum lidský, jsi pomohl, proč Krista, jenž byl srdce, mřít nechal jsi? 54 Ty mlčíš? Kdo tě vzbudí? Zda děla valící se jako hromy spícími městy, zvony se všech věží v poslední křeči znaveného lidstva, jež kácí všecky oltáře a bohy a sebe staví tam, kde má jen klečet, zda dětí vzlyk, zda proklínání matek, zda dómů tříšť, hořící obrazárny, jichž dýmem hýká zkrvácená luza: „Chcem chleba těla, co nám chléb je duší?“ Zda nové války, jež jsou zákeřnictví a v spoustách vraždění? Zda egoismus, pes vychrtlý, jenž v člověka se vtělil? Zda tvůrčích duchů zoufalství a bída? Zda prázdná dlaň a vyždímané mozky všech mesiášů dvacátého věku, již místo pochodní jen s lampičkami se plíží po hřbitovech budoucnosti? Svět v rumy padá. Mlčíš? Co tě vzbudí? 55