Duch a Hmota.

Duch a Hmota.
Duch, který celý vesmír obejímá a v sobě jímá, že jak bílá růže na ňadrech jeho v svatém snění leží, se vzbudil kdysi z odvěké své dumy a chtěl se vidět, poznat, oceniti, i přemýšlel, jak najít cestu k tomu. A našel ji. On musil sebe vidět, jak věčné slunce vidí sebe v moři, jež v zrcadle ač jen svůj obraz vidí, však sebe přece v něm. Ten valný kosmos, jenž před ním v beztvaré se vlnil spoustě, svým prodchl dechem, svoji velkou duši na miliardy menších rozmanitých on roztříštil a odvěký a jeden sám přitom žádné neutrpěl ztráty, když viděl, kterak velká jeho duše se řítí dolů v kapek zlatém dešti. Však zadržet ji, nežli rozplyne se ta zlatá krůpěj ve odvěkém kotli všech změn! To záhada. Zde třeba k hmotě 68 připoutat prchající tuto krůpěj, ji uvěznit do určitého tvaru, v němž zaplála by nesmrtelnou jiskrou a hrála duhou vítězná a krásná. A takto duši vytvořen tvar těla. To z hmoty jesti, která od počátku zde kupila se jako škváry z výhně, zkad tryskal veškerenstva stálý život. Do odpadků těch božských velkých dějů jak do vězení zamknuta je duše, v ně boží duch na roj motýlů bílých jest uvězněn a v nich on zhlíží sebe. Z těch bojů odvěkých a obrovitých, jež vedla Hmota od počátku s Duchem, z té spleti buněk, svalů, žil a kostí, z těch škvárů, odpadků těch povstal člověk svým tělem, oživeným věčným dechem, a odtud dvojí v něm se sváří bytost, ta dolů touží následkem své tíhy, ta tíhne výše následkem svých křídel, však obou třeba jest, by celý člověk moh’ zrcadlem se odvěkým stát Boha. To celý taj, na který všickni stůněm. To počátkem je veškerého sporu, jejž bojem Zla a Dobra nazývají a bojem Hmoty proti Idealu. 69 Tím nechci říci, že je hmota špatná neb slabá, ne, má pouze svoje práva, jež od počátku zdědila a za něž víc nemůže, neb vrozena jsou všecka. Liana objímala staré kmeny ve plesu veselém, ký div, že ruce zas chtějí objímat, rty byly včelou, jež z lotosových kalichů med pila, ký div, že píti chtějí v novém tvaru! To jasno přec, co zmůže tady duše, jen podléhá, však zůstává přec duší. A spor ten trvá dále nerozřešen, jej asketické snahy pošinuly dál od cíle, však problem zůstal problem. A odtud v duších hořkost po požitku a touha po čistotě hvězdných nebes, a výčitky a marné horování, a snaha lepším býti nežli hmota a hmoty vítězný škleb triumfálný. Co zmůžem v tom? Jen zbývá nám, to nésti a hledět proplavati mezi Skyllou a Charybdou, jak dovolí to Osud. Kde hmoty víc, tam podléhá spíš duše, kde duše víc, tam hmota umlkává, kde stejné jsou, tam věčný boj a neklid. Však vinit nelze hmotu ani duši. 70