Na saních.

Na saních.
Slyš! rány biče, zvonků souzvuk hravý jak vesele zní do chmurného rána; to naše trojka bůh ví kde se staví, jak o závod by divým větrem hnána. Hle, kolem stromy jak duhová brána! Jak slunce kmitne rouškou mlhotkanou, hned každá snět rubíny obsypána, ty v svitu jeho v barvách duhy planou a roztavené jím jak slzy s větví kanou A při tom všem já největší mám štěstí: já plachý lovec lapil tebe v sítě, teď líčko tvoje vidím temně kvésti, i v oko zřím, jež na mne zírá skrytě, jak na zem spící hvězda na úsvitě; je-li ti zima, přitul blíž se ke mně, v plášť zavinu tě jako spící dítě, v sen nejdříve tě ukolíbám jemně, pak tryskem poletím, že nestačí nám země! 42 Tys má! Tys má! Vše, co můž’ zima dáti, jak panovnici za oběť ti snesu, ty démanty, v nichž nivy vidíš pláti, ty vločky sněhu v dovádivém plesu, to stříbro luny, jež se kloní k lesu; i číš svých zpěvů, hle, jak bujně šumí! jen tobě první ku přípitku vznesu, a polibek tvůj jak mé vzdechy ztlumí, hned světu vrátí mne a svět mi porozumí! Jak letíme! Vše ve mlze nám mizí; tak životem bych přál si ujížděti! Jen pohledni! ten kraj nám skoro cizí! Hle, ptactva roj před námi zděšen letí, nás ani závěj nemůž’ zadržeti! Les nerozeznám v dálce splývající, snad jiným světům spějem do objetí, a bílý sníh, který nám šlehá v líci, hle, v kole točí se jak hvězdy padající. A v srdci mém ty žáry nezkojené se v plamen shlukly – kdo staví jich roje? Kdo duhu míru nade nimi sklene? Kdo ověnčí mne, až se vrátím z boje? Ty s nimi hraj, ó luzná vílo moje! Na tvoje slovo, tvoje pokynutí i z pouště trysknou sladké těchy zdroje, a v pohledu tvém na tvých ňader dmutí já nikdy nechtěl bych se dočkat procitnutí! Kdy bude konec této jízdy smělé, kdy žití mého stane honba divá? Hle, krůpěj potu vidím na tvém čele... 43 I slunce opět do mraků se skrývá. – Ó ustaň již, mé lásky touho divá! Buď rád, že ve snu na tvé bolné hrudi to nebes poupě tiše odpočívá, ať raděj tebe světa boly ztrudí, dost času, z lásky snů až sám ji život zbudí! 44