NANEBEVSTOUPENÍ

Xaver Dvořák

NANEBEVSTOUPENÍ
Od země zdvih’ se, do oblaků mizel, u konce byla luzná pohádka; co zbylo, vzpomínka jen přesladká, dvojnásob doleh’ žití těžký svízel. A touha teskná, jež se nesla za ním, v oblacích ztrácela se jako pták a zraky zaslzené nejinak, co tělo zmíralo tím vroucím přáním. Až zmizel za oblaku skvoucí clonou, jak v záři úsvitu by mizel sen a za ním, střízliv, přicházel by den, v němž naděje se ztrácejí a tonou! Jsou oblaka už za ním uzavřena, pohasla záře, zakřik’ všední ruch a naplňoval svojí vřavou vzduch a stíral sladkost předrahého jména. – Však mysli jejich silnější jsou více a navždycky už zakotvily v něm, tvář vznícenou, jak květy za sluncem, z údolí slz dál za ním vznášejíce. 44