V STÍNU SMRTI!

Xaver Dvořák

V STÍNU SMRTI!
Kvetoucí záhony jsou dnes ty hroby, jak úsměv znavený je každý rov; jsou těch, kdo spí tu, tváře bez podoby jak píseň tesklivá, však beze slov. O kříž se opírají ve svém snění a v klíně spočívají ruce mdlé; neslyšně jdou tu času zavlnění, cypřiše naklánějí k mohyle. Sen dlouhý, nekonečný na jich víčka s těch větví roní se jim hebounce; jim zdá se, že je náruč měkká hýčká, tak sladce je jim a tak lehounce. A sní tu o budoucím probuzení, o slávě příští jednou toho dne a ve snu jejich trudu bázně není, jen naděj sladká, jíž nic nepohne. – Vy živí, nerušte jich snů svým lkáním, modlitbu spněte k jejich nadějím: je Bohem více Bůh svým slitováním, než soudu svého věčným prokletím! 62