PANENKA

PANENKA
Má zvláštní krásu její zjev a v ruchu dne jak vyjímá se; je dětsky spanilá, tvář mléko, krev, cos nadzemského má v své kráse. Když ulicí jde, vznášet se ti zdá, perutě skryté od andělů, ty mníš, co chvíli vznese-li se, zda, tak plna nebeského pelu. V očích jak by se blankyt odrážel, tak září od vnitř vytržení, co na rtech jak by květ jí vyrážel, květ přesladkého okouzlení. Je tělo její jak stvol lilije, jenž štíhlý je a bez úhony; ač všecka plna krásy, něhy je, však sama nemá zdání o ní! Když v přijímání vzhoří její duch, tu jako by se obraz zcelil: jas obestře ji celou, jak by Bůh v ni sám teď svátostně se vtělil! 77