VSTUP DO CHRÁMU

Xaver Dvořák

VSTUP DO CHRÁMU 1
Vstoupám do svatyně, úsměv přejde rtoma; jak to dýchlo vlídně, cítím, jak bych doma! Jak bych přišel z dáli, tam, kde vír se vzteká; jaký obrat náhlý, vine náruč měkká. Protírám si oči, zvlhly od pohnutí; noha k předu kročí, táhne to a nutí. Věřit nechce se ti, že tak málo dělí dva ty různé světy a ne život celý! Věřím stěží tomu, žiji ještě v světě? vrátil jsem se domů, za mnou uzavřete! 79
2
Jak když rosa padá tichounce, tak tiše na vyprahlá lada, tak se lehce dýše! Všechno ztišilo se, to, co trnem píchá i co bouřilo se, co je vzdor a pýcha. Hnulo se tu v půdě to, co bylo sémě; cítím v každém údě, jak to raší ve mně. A ty vlny času stojí sotva hnuté; věčná lampa v jase, srdce probodnuté! Krví božskou střílí šípy drahocenné; srdce mé v té chvíli – terč! – je zasažené. 80