TAK NĚKDY...!

Xaver Dvořák

TAK NĚKDY...!
Tak někdy všední připadá ti ten obřad mše, zřen kolikrát; ty ohněm, chtěl bys, ať tě schvátí žár nadšení, však ty jsi chlad! A hluše tak v chrám zapadají modlitby kněze, pozdravy; jak květy bez vůně se zdají, uvadlé jak by, bez barvy. – Však náhle jaká proměna je? tvá duše jihne sladkostí; dech jiných krajů kolem vlaje a obestře tě milostí. Tak měkce duše dotýká se a poceluje na skráni; kněz u oltáře plá ti v jase, je rosou jeho žehnání. Jsi dojat v hloubi jako dítě, okamžik proměnil se v sen: stín světlý teď jak míjel by tě, zář v líci: „Hle, jsem přítomen!“ 81